Volná hra

6. února 2017 v 15:23 |  Volná hra
Každý má nějaké přání, nějaký cíl. Někdo chce vyhrát sutěž v plavání, jiný v běhu. Někdo chce hrát v divadle, někdo tuží po velkém dobrodružství někde v pralese...
Pokud to jde, hrajte prosím na blogu, takže když chcete dobrodružství na louce, jděte na louku, ale třeba kdo chce hrát v divadle, nebo být doma a hrát si se svými pokémony, nebo trénovat na atletickém stadionu běh..., můžete hrát zde. Zdejší krajina, místo... je jen na vás. Jaké uvidíte pokémony je také na vás, ale pokud by jste si chtěli někoho chytit, napište mi to prosím nejprve do dotazů nebo sem. Většinou s tím nemám problém, ale vzácné pokémony, legendy... prostě jen tak nedovoluji si dát na volnou hru...

Někdo si chce užívat u rybníka...


Jiný chce do polárních oblastí...

Jiný chce být za zahradou za tmy...

A jiný chce něco úplně jiného...

Zde se jim to může splnit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emma Emma | 9. února 2017 v 22:31 | Reagovat

-1. Časť-
(Nezmestilo sa mi to všetko do jedného komentáru)
*sedela som za stolom, na ktorom som mala rozložené mapy blízkeho okolia a hladala som nejaký chrám v našom okolí. Sľúbila som totiž Azule, môjmu Fennekinovi, že ju zoberiem na dobrodružstvo po chrámoch. V neďalekej ľadovej doline som jeden našla, tak som si sadla a pozrela na internete, čo mi to napíše o chráme Isetenoir. Zavolala som na Azulu, ktorá bola obmotaná okolo vajíčka, aby dobrhla za mnou. Pozreli sme sa na obrázok ľadového chrámu. https://artsintherightplace.files.wordpress.com/2012/01/2260807398_54e919cc84_b.jpeg . Vyzeral nádherne, ale v článku stálo, že toto je iba odhadovaný jeho obraz, pretože cesta k nemu vedie iba cez bludisko, v ktorom sa vyznajú iba tamojší pokémoni. Tí ale nechcú pomôcť a radšej turistov navedú niekam inam ako do chrámu. Azula sa na mňa ale odhodlane pozrela.* Ideme tam. *oznámila mi a začala nosiť v jej papuli deky a vankúš do košíka pre vajíčko. Ja som si teda iba povzdychla a mohla som dúfať, že sa nestratíme. Vytlačila som mapu a zaznačila som do nej našu cestu. K bludisku by to malo trvať dve hodiny, ale na ľadové územie iba hodinu. Tam by sme si mali začať hľadať nejakého pokémona, ktorý nás tam dovedie. Obliekla som si teda teplé oblečenie a ešte pár náhradných diek a šálov som zbalila aj s vodou a jedlom do batohu. Azula sa zatiaľ postarala o vajíčko, ktoré zabalila do diek a potom dala do košíku, ktorý mi podala. Ja som jej ešte obmotala okolo krku šál a mohli sme ísť.
Po hodine cesty sme nakoniec dorazili na ľadové územie. Bolo to aj bez hociakej cedule vidieť. Všade naokolo bola totiž ľadová pustatina a studený vánok, ktorý mi prenikol pod bundu a ja som sa striasla. Na chvíľu som zaváhala, žeby sme išli ďalej, ale Azula sa za nás rozhodla a nebojácnym krokom sa vydala ďalej a iba krútila chvostíkom. Pomodlila som sa teda ku všetkým bohom, aby sme sa nestratili a išla som za ňou.
Za chvíľu sme narazili na prvú prekážku, ktorou bola veľká kopa ľadu. Azula sa na mňa spýtavo pozrela a ja som sa na ňu iba uškrnula.* Takže Azula, prišiel čas ukázať, že sa nebojíme. Použi Plamenný efekt!. *nakázala som jej a Fennekin sa zapálila a rozbehla sa proti ľadu, ktorý sa viac a viac rozpúšťal, ako bola bližšie. Nakoniec ho zmenšila na takú veľkosť, že sme ho mohli prekročiť bez problémov. Azula sa na mňa iba štastne usmievala.* Dobré dievča. Tak poďme ďalej. *povedala som jej. Azula zatiaľ nebola unavená vďaka našim tréningom. Išli sme ďalej, sem tam Azula roztopila kúsoček ľadu, aby sme sa napili vody, niekedy sme skontrolovali vajíčko, ako na tom je. Tomu ale bolo fajn, pretože bolo zabalené vo veľa dekách. Po chvíľke si na nás ľadové územie pripravilo ďalšiu prekážku vo forme pokémona. Bol to Vulpix, ale mal divnú bielu farbu. Vytiahla som teda pokédex, ktorý mi povedal, že to síce Vulpix je, ale Alolanská forma a je to ľadový pokémon. Nevyzeral, že nás ale chce pustiť.* Ak ma porazíte, o čom pochybujem, pustím vás ďalej. *povedal vyzívavo a Azula iba provokatívne zamávala chvostom.* A to sa máme báť ako teba čo? *oplatila mu to a čakala na môj príkaz k boju.* Tak Azula, ideme na to. Začneme Škrabavým útokom! *nakážem jej. Kým ale Azula zaútočila, Vulpix použil Švihnutie chvostom (Tail Whip), čo Azulu mierne omráčilo a prestala sa toľko sústrediť na obranu. Útok jej ale zostal taký istý, preto ho celou silou škrabla. Vulpixa to trošku posunulo, ale potom bol znova nabudený pokračovať.* Dobre, teraz pritvrdíme. Použi Žhnoucí útok.* Prikázala som jej, lenže Vulpix v tej istej chvíli vypálil Ľadové črepiny (Ice shard, nemám tušenie ako to preložiť). Azuline uhlíky a jeho ľadové črepiny sa zrazili a ani jeden útok nepoškodil tú druhú stranu. Boli naozaj vyrovaný, ale ja som chcela vyhrať.* Dobre, tak Plamenný efekt. *nakázala som Azule, ktorá sa v momente zapálila a rozbehla sa proti Vulpixovi. Ren našťastie sa snažil použiť znovu Švihnutie chvostom, takže stál na mieste. Než to ale stihol použiť, Azula doňho vpálila plnou silou, až Vuplix odletel. Keďže to bol dvakrát účinný útok, ledva sa postavil a prišiel späť. Jeho odhodlanie bolo asi väčšie ako únava a vypálil teraz Sneh(Powder Snow, zase neviem ako preložiť). Azula sa ale zapálila, takže jej útok nič neurobil a po mojom príkaze použiť ešte raz útok Plamenný efekt sme Vulpixa nadobro dorazili, že zostal ležať na zemi. Namiesto tešenia sme sa ale prelakli, že mu niečo je. Utekali sme teda za ním a pozreli sme sa čo mu je. Fennekin doňho ťukla ňufákom, ale on sa nepohol. Pravdepodobne omdlel únavou. Nemohli sme ho ale takto nechať, preto som okolo neho obmotala šál a potom som ho celého zabalila do deky, ktorú som mala v batohu. Azula mi podávala všetky veci a ešte aj stihla pozrieť vajíčko. Čakali sme teda, kedy sa prebudí a zatiaľ nám Azula roztopila vodu, z ktorej sme sa napili. Trošku som aj vyšplechla Vulpixovi na tvár, ktorý sa na to našťastie prebudil. Zmätene sa poobzeral okolo seba a opýtal sa nás.* Dúfam, že ma nikto nepobozkal. Ale keď si tak veľmi chcela, stačilo povedať. *povedal nám ale druhú vetu už adresoval Azule a žmurkol na ňu. Tá sa iba uškrnula a zapálila si pacičku, ktorou ho potom šťuchla. Vulpix a hlasným Au vyletel z deky.* To teda nemusel byť. *povedal a šúchal si miesto kam ho buchla. Ja som sa nad ich dovádzaním iba uškrnula a dala som Vulpixovi sušienku a vodu, ktorú Azula roztopila. Ten ju s radosťou zjedol a potom mi podal deku. Chcel aj šál, ale zastavila som ho.* Môžeš si ho nechať keď chceš. *povedala som mu a Vulpix si ho teda nechal obmotaný okolo krku. Potom sa na nás ale skúmavo zadíval.* Tak čo s vami? Vy chcete ísť do chrámu Isetenoir nie? *opýtal sa ale aj tak už vedel odpoveď. Azula ale nadšene prikývla a začala okolo Vulpixa skákať a hovoriť o tom chráme všemožné informácie a o jej mame a o chrámoch a dobrodružstvách. Ja som ju ale rýchlo zastavila a opýtala som sa Vulpixa.* Zoberieš nás tam cez to blidisko? *opýtala som sa ho. Dúfala som, že nás zoberie so sebou, pretože som nechcela sklamať Azulu.* Dobre teda, že ste to vy. *nestihol to ani dopovedať a Azula naňho skočila a dala mu pusu na líce.* Ďakujem, ďakujem, ďakujem. *hovorila dokolečka a skákala dokola. Pot čo sme ju zase skludnili a vybrali sme sa k labyrintu.* Ty tu žiješ? *opýtala som sa Vulpixa.* Hej, aj keď moji rodičia už si ale vybrali trénerov, takže som sám. Vážne oni si ich sami vybrali a potom sa od nich už nehli. Aj mne hovorili, že radšej si mám trénera vybrať ja ako oni mňa. Sem ale veľa trénerov nechodí. * povedal.* A máš nejakè meno? Napríklad ja som Azula, a moja trènerka je Emma. *predstavila nás Azula. Vullix sa na ňu iba prekvapene pozrel a zakrútil hlavou.* Nie meno mi ešte nikto nedal. *povedal a nádejne sa na nás pozrel. Fennekin začala skákať, že mu chce dať meno ona. *Čo tak Glacier. Pripomína mi to sneh a ľad. *povedala, pravdepodobne preto, že jej meno tiež znázorňovalo oheň. Vulpix sa zamyslel, ale nakoniec prikývol.* To je pekné meno. *povedal a usmial sa na Azulu.* Tak odteraz budeš teda Glacier. Alebo skrátene aj Glace. *povedala som nakoniec slávnostne.

2 Emma Emma | 9. února 2017 v 22:32 | Reagovat

-2. Časť-
*Po chvíli chodenia sme nakoniec dorazili k labyrintu. Myslela som si žs bude menší. Jeho steny, z ktorých bol postavený, mali dobré tri metre minimálne. Zadívali sme sa teda na Glaciera s očakávaním, čo ďalej.* Poďte teda za mnou. * povedal a vošiel jednou z piatich možných vchodov, pri čom si veselo krútil chvostom. Odvážne sme teda aj my vstúpili do labyrintu a pokračovali sme za Glacom. Prvé odbočenia som si ešte pamätala, ale po 10 som stratila mať prehľad, tak som to všetko nechala na Glaceovi, ktorý si pokojne štebotal niečo s Azulou predo mnou. Ako prvá prekážka prišla v podobe Sneazla. Pokémoni sa postavili do útočnej pozície a čakali na môj príkaz. Na moje počudovanie aj Glace. Asi sa rozhodol, že keďže velím tejto "misii" tak mám pod dohľadom aj zápasy.* Tak Glace ty použi Švihnutie chvostom aby si ju odlákal a Azula ty hneď použi Plamenný efekt. *povedala som im a tak sa aj stalo. Glace odlákal Sneazlovu pozornosť na seba a Azula ju zatiaľ mohla udrieť jej útokom, ktorý Sneazla odhodil.* Dobre než sa spamätá použite Ľadové črepiny a Žhnoucí útok. *prikázala som aj pokémoni ju naraz trafili svojimi útokmi, čo pokémona úplne odpísalo.* Výborne. *potešila som sa a pohladkala som oboch pokémonov.* Tak poďme ďalej. *povedala som a išli sme ďalej.
Glace sa našťastie vyznal a ďalej sme prešli bez komplikácii, iba raz sme museli utekať pred Abomasnowom. My sme boli ale menší a rýchlejší, tak sme mu hneď ušli. Napokon sme sa hlavne vďaka Glaceovi ocitli pri Ľadovom chráme.* Je nádherný. *vydýchla som a obdivovala som jeho krásu. Azula sa nezmohla ani na slová. Bolo to vážne dychberúce, pretože celý chrám bol z ľadu. Po spamätaní sa sme teda vošli do chrámu. Podľa legendy tu bola nejaká truhlica s pokladom, ktorú sme túžili nájsť. Hneď pri vchode sme našli fakľu, ktorú sme s pomocou Azuli zapálili. Vnútri to bolo tiež krásne, ale boli tam iba nástenné maľby. Žiadny nábytok alebo tak niečo. Postupovali sme teda ďalej, až kým Azula nestúpila na dlaždicu, ktorá spustila pascu, ktorá strielala zo stien šípy. Museli sme teda čo najrýchlejšie sa dostať na druhú stranu, čo sa nám aj podarilo bez toho aby sa niekto zranil. Po tomto sme si dávali pozor kam šlapeme a hlavne Azula. Po aj chvíľke blúdenia sme sa ocitli vo veľkej sále, kde bola ja truhlica. Lenže tú trihlicu strážil Glalie(akože sa nevyvíja zo Snorunta až na 41... samozrejme má omnoho menší level), ktorý nevyzeral, že by nám ju chcel dať.* Už dlho sem nikto neprišiel. Vlastne ešte nikdy. Preto vám dám výhodnú ponuku. Keď ma porazíte, dám vám truhlicu. To sa vám, ale nikdy nepodarí. *povedala a začal sa zľomyselene smiať.* A potom tu zostanete až na veky. *povedal keď sa prestal smiať a postavil sa do bojovej pozície.* Dobre Azula a Glace. Ak sa odtiaľto chcem dostať, musíme ho poraziť. *povedala som im, aj keď to už dávno vedeli. Oni mi a aj sebe verili a odhodlane sa na mňa a potom aj na seba pozreli a postavili sa do bojovej pozície.* Dobre, tak ako minule. Glace Švihnutie chvostom a ty Azula Plamenný efekt. *zabralo to ako minule, ale Glalie za zdal, že je omnoho zdatejší a silnejší. Rozmýšlala som ako ho porazíme. Musela som použiť Glaciera ako návnadu, pretože jeho útoky neboli veľmi účinnè voči Glalie.* Glacier Sneh! A mier mu do očí. Azula ty stále Plamenný efekt a potom hneď Žhnoucí. *nariadila som. Glacier mu trafil do očí, takže ho Azula mohla znovs trafiť, lenže potom použil on svoj útok a Azula Žhnoucí už nestíhala použiť, pretože ju to odhodilo.* Dobre, niečo mi napadlo. Glacier, použi Sneh a stále mier do očí. A potom aj inde. Proste stále aby bol pod paľbou. Ty Azula použi Plamenný efekt a začni okolo neho behať. Urobíš také tornádo, potom sa k nemu začni približovať a nakoniec to naňho pusti. *vysvetlila som im môj plán. Glacier teda začal bombardovať Glalie, ktorý sa nakoniec nestíhal vyhýbať a iba sa bránil, aby mu to nešlo do očí. To bol čas kedy začala Azula okolo neho behať a tvoriť tornádo. To nakoniec pohltilo Glalie,ktorý od vyčerpania odpadol. Začali sme sa tešiť a ja som unavených pokémonov objala.* Boli ste úžasný. Obaja. *povedala som im a dal pusu na čelo a každému za hrsť granulí a vody, aby sa napili a najedli. Od toľkej námahy trebalo. Zatiaľ čo sa občerstvovali som skontrolovala vajíčko. Bolo stále v teple, takže všetko bolo v poriadku.
Po pauze som zobrala truhlu a Fennekin s Galcierom sa striedali kto ponesie košík s vajíčkom. Truhla bola totiž moc ťažká na nich. Labyrintom nás Glace vyviedol bez ťažkostí a o tú hodinku sme sa ocitli na hranici ľadového územia a normálnej zeme. Zatavili sme a pozreli sme sa s Azulou na nášho nového kamaráta.* Vieš, viem že si máš trénera vybrať sám, ale nechcel by si ísť sa nami? *opýtala som sa nádejne. Obľúbila som si tohoto ľadového Vulpixa. Azula nadšene prikyvovala.* Áno poď. Vieš koľko chrámov môžeme spolu ešte preskúmať? *pridala aj ona nadšene. Zjavne sa aj jej zapáčil. Položila som teda pokéball pred Glaciera a čakala som ako sa rozhodne.*
///potom napíseš aj že čo bolo v tej truhle? Nechcela som si to určovať sama ^-^

3 Adminka Adminka | 10. února 2017 v 16:04 | Reagovat

Glecer přemýšlí. Spousta pokémonů říká, že je dobré mít trenéra, ale spousta jich také říká, že je to příšerné. Glacer váhal, zda jít, nebo ne. Potom sjel pohledem na Azulu a když jí viděl šťastnou a usmívající se a s vyzívavím pohledem, aby šel, řekl: "Ano. Jdu s vámi." Vlezl do pokéballu a zůstal tam.

//V truhle bylo: 1000,- ale ve starých penězích, které se už nepoužívají. Dále tam je ohnivý kámen, starý pokéball, zkamenělina a kost. (Udělám muzeum, může se ti to hodit)

4 Adminka Adminka | 10. února 2017 v 16:07 | Reagovat

A vajíčko se zvětšilo a nejspíše se brzy vylíhne

5 Emma Emma | 10. února 2017 v 16:10 | Reagovat

*vyvolala som nášho nového pokémona z jeho ballu a nadšene sme ho s Azulou objali. Potom sme sa ale vybrali zohriať domov a otvoriť truhlicu. Našli sme v nej iba staré veci ako mince a pokéball, ale aj ohnivý kameň, skamenelinu a kosť. /Asi by sme mali skočiť do múzea./ Pomyslím si keď už všetci spokojne ležíme doma v teple.*
//dobreee :D ďakujem

6 Rory Rory | 12. února 2017 v 19:44 | Reagovat

Keďže som Eevee sľúbila návštevu planetária, prvá vec, ktorú som spravila bolo, že som si zistila kde presne je. Potom som si pozrel program a z možných tém som nakoniec vybrala súhvezdia. To mi ako jediné niečo hovorilo a prišlo mi to celkom v pohode. Eevee sedela na posteli a netrpezlivo na mňa pozerala. ,,Už pôjdeme? Už je skoro tma!" Rozosmiala som sa. ,,Ešte máme čas, ale ak chceš, už môžme ísť." Eevee nadšene prikývla. ,,Áno, áno, poďme už!"  Pozrela som von oknom a už len pri pohľade na zvyšky snehu ma striaslo. ,,Ešte moment..." prešla som ku skrini a začala vyťahovať zimné oblečenie. Keď som sa doobliekala, otoila som sa k Eevee a mierne som sa zamračila. Nebude jej zima? Pre istotu som pre ňu vytiahla umbreonovskú čiapku s plyšovými uškami a obrovskú červenú šatku, ktorú som okolo nej obmotala tak, aby ju to čo najviac chránilo pred chladom ale aby stále mohla chodiť. Potom som prešla ku dverám a a  berúc zo stola tašku som ich otvorila. ,,Ideme?" Eevee zoskočila z postele a vybehla z izby. Vyšli sme na ulicu a mňa striaslo. Cez deň, keď svietilo slniečko bolo vonku ešte celkom fajn, ale v noci bola poriadna kosa. ,,Nieje ti zima?" spýtala som sa Eevee, no jediný pohľad na ňu mi povedal, že ani trochu. A ak áno, tak tú zimu v eufórii z návštevy planetária nevnímala. ,,Tak kde to je?" nadšene sa ma pýtala Eevee a ja som z vrecka vytiahla pokédex, kde som mala už pripravenú trasu. ,,Takže... mali by sme ísť za mesto a tam by mal byť nejaký chodník..." Eevee si pobavene odfrkla a celú cetu neprestala vrtieť chvstíkom. Prešli sme na koniec mesta, kde naozaj bol chodníček so šípkou ktorá hlásila PLANETÁRIUM → 260 m. Striasla som sa. ,,Niesú tam svetlá..." zamumlala som neisto a s očakávaním pozela na Eevee. ,,Fakt tam chceš ísť? Je tam strašná tma..." znovu som sa otriasla. Eevee na mňa podráždene pozrela. ,,Ale planetárium-" začala až plačlivo a ja som len frustrovane zavrčala. ,,Fajn, fajn, fajn, ideme tam. Ale nabudúce si zoberieme aj baterku..." dodala som a pomaly vykročila, s Eevee vedľa seba. To ma trochu upokojilo, veď keby na mňa vyskočil nejaký Dusknoir, tak by ma tu snáď nenechala... ,,Ty, Eevee, je ti jasné, že ak sa tu objaví nejaký duch, tak budem jačať ako malá a zdrhať?" Eevee prevrátila oči. ,,Žiadny duší pokémon sa neobjaví. Normálne pôjdeme do planetária, pozrieme si hviezdy, pôjdeme domov a budeme spať!" Niežeby ma to moc ukľudnilo, ale Eevee vyzerala, že ju predstava nejakého ducha absolútne netrápi, tak som sa donútila zhlboka nadýchnuť a ukľudniť sa. Ďalej sme išli chvíľu mlčky, no ja som proste nevydržala potichu. ,,Eevee..." zamumla som s mernou obavou, lebo som si už fakt pripadala ako malé decko, ktoré sa stále dožaduje pozornosti. ,,Fakt sa nebojíš, že sa tu objaví Chandelure a ukradne ti dušu?" stlmila som hlas do dramatického šepotu, no na Eevee to zjavne nemalo moc veľký efekt, lebo ma ignorovala a ďalej kráčala. Dokonca trochu pobehla dopredu a mňa nechala za sebou. Rozhodila som rukami a zastavila som. ,,Fakt? Ani trocha súcitu? Ja tu umieram od strachu a ...hej, Eevee, počkaj ma!" rozbehla som sa za ňou a Eevee mi venovala pobavený pohľad. ,,Fajn, aspoň niekto sa tu baví!" brblala som a pevnejšie si pritiahla šál ku krku. Začínala mi byť seriózne zima, preto som uvítala svetlo, ktoré sa objavilo keď sme vyšli z lesa. Oborvská budova, ktorá pripomínala pologuľu sice nebola vysvietená, no z pootvorených dverí vychádzalo svetlo. ,,Sme tu!" nadšene povedala Eevee a rozbehla sa k dverám. So smiechom a tiež s úľavným pocitom, že sme konečne von z lesa som sa rozbehla za ňou. ,,Počkaj ma, potvorka, ešte sa stratíš," zastavila som ju tesne pred dverami a zobrala ju na ruky. Pre istotu. Vošli sme do vnútra, kde bolo úžasne teplo. Hneď som sa rozopla a stiahla som Eevee čiapku. ,,Dobrý deň, vitajte v Rayquazinom planetáriu!" ozval sa z rohu hlas a ja som sa otočila na dievča za pultom, ktoré malo oblečený kostým Cresselie. ,,Ehm... dobrý deň, prišli sme kvôli pozorovaniu súhvezdí..." Dievča, no, skôr žena, sa usmiala. ,,Ale to ste tu skoro. Predstavenie začne až za hodinu..." zamyslene sa pozrela do počítača a potom sa znovu usmiala. ,,Nechceli by ste si zatiaľ pozrieť našu nočnú šou? Je to sice pre deti, ale podľa mňa je to krásne!" Pozrela som na Eevee, čo on a na to. ,,A o čom je tá nočná šou?" spýtala sa zvedavo a naklonila hlavičku na stranu. Žena sa usmiala. Skupinka detí sa dohodla s temnými pokémonmi z lesa a nacvičili si predstavenie. Sú naozaj rozkošní!" rozplývala sa žena. Deti a temní pokémoni si nacvičili predstavenie, hm? ,,Čo ty na to, Eevee, pôjdeme si to pozrieť?" Eevee nevyzerala, že by nejako veľmi chcela, ale nakoniec prikývla. ,,Môžme, keď máme teda hodinu čas." Žiarivo som sa na ňu usmiala. ,,Tadiaľto a prvé dvere vpravo," ukázala nám pani cestu. ,,A ak chcete, môžete si oblečenie odložiť tu," ukázala na skrinky na druhej strane miestnosti a ja som uznala, že nosiť to by bolo otravné. Eevee mi vyskočila z náruče, na zemi sa vymotala zo šatky a vyzerala až nechutne spokojne. ,,Konečne," vydýchla si. ,,Nedalo sa v tom poriadne hýbať!" Odfrkla som si. ,,Stále je to lepšie ako dostať zápal pľúc!" Eevee potriasla hlavičkou a vyskočila na lavičku, kým som si odmotávala šál z krku a vyzliekala bundu. ,,Z trochy zimy sa neumiera!" prevrátila oči a začala si upravovať kožúšok, skoro ako mačka. Nad tým prirovnaním som sa uškrnula. Potom mi ale došlo oč povedala. ,,Ale zo zápalu pľúc áno!" Eevee sa potichu zasmiala a ja som sa pokúsila oblečenie napchať do skrinky. Neúspešne, všetko vypadlo. ,,Musíš to poskladať!" poučila ma Eevee a a som to po ešte jednom neúspešnom pokuse nakoniec poskladala a skrinku zavrela. Eevee z lavičky zoskočila s výrazom ja-som-ti-to-hovorila (ani som nevedela, že sa tak vie tváriť) a zamierila k dverám, ktoré nás malo dostať na tú nočnú šou.

7 Rory Rory | 12. února 2017 v 19:44 | Reagovat

Keď sme odtiaľ o 45 minút neskôr odchádzali, bola om úpln nadšená. Vystúpenie nielenže prekonalo všetky moje očakávania, no zdalo sa, že aj Eevee sa to celkom páčilo. Aj keď si niesom istá či to nebolo tým, že tam bol aj Umbreon, ale to som radšej neriešila. Traja chlapci a dve dievčatá (najstarší moholi mať tak osem rokov), Umbreon, Mightyena a Rattata (temný typ - z Aloly) si pripravili vynikajúcu verziu príbehu o Červenej Čiapočke. Mightyena vyzerala naozaj presvedčivo, keď jedla Červenú Čiapočku a musím uznať, že Rattata bola naozaj vtipná.
Eevee mi ale nedala moc času na rozmýšľanie o predstavení, lebo hneď zamierila do miestnosti, kde sa mala konať prehliadka hviezd. Keď sme vošli do obrovskej auly, ožiarilo nás svetlo z hviezd, ktoré boli vidno naozaj krásne. Eevee preskakovala medzi sedadlami a hľadala najlepšie miesto a ja som ju len omámene nasledovala.
Prednáška o tom, ktoré súhvezdie je najstaršie a ktoré najžiarivejšie ma až tak nebavila, vlastne som ju ani moc nepočúvala. Po chvíli som vypla a monotónny hlas prednášajúceho som začala celkom zdarne ignorovať. Namiesto toho som sledovala hviezdy a bavila sa hľadaním rôznych obrazcov. Dokonca by som bola schopná prisahať, že som tam videla hviezdy v tvare Togekissa, ktorý stál na hlave Dedenneho, ale predpokladám, že to bol len výplod mojej unavenej mysle. Eevee vyzerala úplne nadšene, hltala každé slovo toho týpka, čo stál vpredu a rozprával, a ja som bola rada, že si to užíva. Keď prednášajúci skončil so svojou rečou, celá sála sa presunula k ďalekohľadom a my s nimi. Eevee som preistotu znovu zorala na ruky, lebo ľudí tam bolo naozaj veľa a ja som nechcela, aby ju ušľapali. Po nekonečnom čakaní v rade na teleskop sme sa konečne dostali na radu a Eevee sledovaním hviedz a hľadaním súhvezdí strávila minimálne pol hodinu. Ostatní návšetevníci začali pomaly odchádzať a nakonec sme tam zostali len my a  nejaký párik s Pidgeym. ,,Eevee, mali by sme už pomaly ísť. O chvíľu to tu zatvárajú..." zašepkala som jej a Eevee nahoila ten najsmutnejší výraz, aký som kedy videla. ,,Ešte chvíľku, prosím..." Vzdychla som. ,,Desať minút a potom ideme!"  rozhodla som sa a Eevee nadšene zavrtela chvostíkom a pokračovala v skúmaní oblohy. Keď desať minút prešlo, jemne som si odkašľala, aby Eevee pochopila, že je čas. Otočila sa na mňa a zvesila ušká, znovu s tým neuveriteľne smutným pohľadom. ,,Uuuuž?" natiahla smutne a pripomenula mi tým dieťa, ktoré ešte nechce ísť domov  prosíka mamičku, aby ešte mohli zostať vonku. Čo vlastne nebolo až tak ďaleko od pravdy. ,,No tak, Eev, nebuď smutná. Ešte sem predsa môžeme hocikedy prísť..." snažila som sa Eevee utešiť, no moc sa mi to nedarilo. Ale aspoň už nemala ten výraz, lebo keby ho mala ešte o chvíľku dlhšie, dovolila by som jej zostať. Vychádzali sme z budovy a Eevee už vyzerala vpohode, očami prepátravala oblohu a snažila sa nájsť to, čo videla v ďalekohľade. Cestou späť som jej len nasadila čiapku a na šál som sa vykašľala, keď jej v ňom bolo tak nepohodlne a radšej som si ho dala ja, lebo mne bolo fakt zima. ,,Tak, Eevee... čo sa ti páčilo najviac?" spýtala som sa po chvílke chôdze. ,,Umbreon!" vyhŕkla bez rozmýšľania a ja som sa zasmiala. Ako ináč. ,,Neboj sa, som si istá, že aj ty sa čoskoro vyvinieš," usmiala som sa na ňu, aj keď ona to asi kvôli tme nevidela. Ale kto vie, pokémoni možno vidia lepšie ako ľudia. ,,A keď sa vyvinieš, budem emôcť chodiť pozorovať hviezdy ako často budeš chcieť, lebo budeš môcť svietiť a ja sa nebudem báť, že na mňa z kríkov vyskočí Gastly..." Eevee sa potichúčku zasmiala a ja som pokračovala. ,,Vedela si, že v meste straší Gastly? Brr... asi by som vyletela z kože, keby na mňa vyskočil spoza rohu... počula si to tiež?" zastavila som sa a začala sa obzerať. Počula som nejaké zapraskanie a moja myseľ si hneď vytvárala hororové scenáre. ,,Asi vietor," snažila sa ma upokojiť Eevee a aj keď som tomu moc neverila, prinútila som sa pokračovať ďalej. Po chvíli som ale znovu počula praskanie a začala sa obzerať. ,,Ale teraz si to už počuť musela..." Eevee mi znovu pokojne oznámila, že to nič nieje a my sme pokračovali ďalej. Úplne som panikárila, priznávam sa, a preto keď sa mi niečo šuchlo o nohu, zajačala som a skočila dopredu. Bohužiaľ ma to niečo podklo a ja som sa ocitla zoči-voči Eevee, ktorá na mňa upierala podráždený a zároveň pobavený pohľad. ,,To bol len koreň stromu," poznamenala sucho a myslím, že sa ledva držala, aby neprevrátil aoči. Za čo som jej, mimochodom, bola vďačná. Keď sme sa po mojich dvoch ďaľších záchvatoch dostali do mesta kde svietili lampy, Eevee si vydýchla. ,,Konečne..." zašomrala si popod nos a ja som sa rozosmiala. Keď sme boli preč a hrozba duchov (ktorých som si aj tak len predstavovala) pominula, prišlo mi moje vyvádzanie celkom vtipné. Keď už sme boli doma a Eevee sa mi šuchla do postele, tesne pred tým ako zaspala mi zašepkala ,,Nabudúce si určite zober baterku!"

8 Adminka Adminka | 12. února 2017 v 20:29 | Reagovat

Eevee se to hodně líbilo.

+ 20% důvěry

9 Rory Rory | 10. března 2017 v 17:21 | Reagovat

1. časť :
S Absolom v pätách som vyšla z útulku. Vonku bola celkom zima, ale bola som si istá, že keď sa budem štverať k jazeru, zahrejem sa. Napadlo ma tiež vyvolať von Eevee a Espeona, no rýchlo mi došlo, že Esp by asi len frfľal, že chce spať a sladké a ešte by pourážal Absola aj Eevee, takže som sa rozhodla ísť na jazero len s Eevee. Vytiahla som jej pokéball. Keď sa Eevee objavila na tráve, vyzerala mierne zmätene. Pravdepodobne čakala tréning. „Eevee, s Absolom ideme k jazeru, čo ty na to? Pôjdeš s nami?“ Eevee sa zamyslela. „Pravdepodobne tam bude úžasný výhľad na hviezdy!“ dodala som, čo Eevee nabudilo. „Jasné!“ prikývla nadšene. „Super,“ nadšene som sa na obidvoch pokémonov usmiala. Vybrali sme sa smerom k lesu a ja som každú chvíľu kontrolovala, či ideme správne. „A Esp nepôjde?“ spýtala sa Eevee s miernym zamračením. Absol vyzeral zmätene. „Esp?“ Eevee tlmene zavrčala a ja som prevrátila oči. „Môj nový pokémon. Espeon. Zobrala som ho z čierneho trhu, ale Esp je tak trochu rozmaznaný. A s prvé, čo spravil bolo, že Eevee vyhodil z postele a urážal ju!“ vysvetlila som mu našu situáciu. „Tak preč si ho brala?“ No, to som sa pýtala sama seba už pár krát. Mykla som plecami. „Do tej uličky som sa dostala úplnou náhodou a keď som ho tam videla... chcela som tých pokémonov zobrať všetkých. Bolo to tam strašné,“ striasla som sa. „Ten týpek, čo mi ho predal povedal, že ho tam dal jeho tréner lebo to s ním vzdal. To nikdy nepochopím,“ potriasla som hlavou. „Prečo? Veľa trénerov sa tak zbaví pokémonov, ktorí im nevyhovujú...“ povedal Absol ticho a mňa napadlo, že Absol bol vlastne v podobnej situácii. V takých chvíľach som trénerov, ktorí sa tak správajú k svojim pokémonom naozaj neznášala. „Je to kruté a neľudské. Predať pokémona, ako keby bol len nejaká vec... som zvedavá čo by povedali na to, keby niekto predal ich...“ hundrala som a Absol si pobavene odfrkol. „A kto by ich kúpil?“ Eevee nadšene nadskočila. „Presne. Pokémonov predávajú, lebo sú úžasní a silní a všetci ich chcú. Ľudí nikto nechce!“ Rozosmialo ma to. „Hej, Eevee, aj ja som človek, ak si si nevšimla!“ usmiala som sa na ňu a Eevee na mňa škodoradostne pozrela. „Veď hovorím. Ľudí by nikto nekúpil!“ Absol sa rozosmial. Urazene som si založila ruky na prsiach a znovu skontrolovala mapu. Potom som kriticky pozrela na les a okamžite zabudla na to, že som plánovala byť urazená. „Nebudú tam duchovia, že?“ spýtala som sa roztrasene. Eevee vzdychla, zjavne jej už moja panika pri predstave duchov liezla na nervy, Absol len mierne pokrčil ramenami. „Pravdepodobne nejakí áno. Prečo?“ Myslím, že som zbledla ešte o pár odtieňov. „Tak to tam nejdem!“ prudko som zastavila a odmietala sa pohnúť. „Bojí sa duších pokémonov,“ zašepkala Eevee Absolovi a obidvaja sa a mňa naraz otočili. „Pôjdeš tam s dvomi pokémonmi. Nič sa ti nestane!“ upokojoval ma, no moc to nezaberalo. „Ale tam budú duchovia!“ zakňučala som a takmer som sa rozplakala. Absol potriasol hlavou. „A ja som temný typ, pamätáš? Duší pokémoni sú oproti temným v nevýhode...“ Dobre, to ma trochu ukľudnilo. A aj to, že Eevee sa chce vyvinúť do temnej Umbreon. „Budeš úplne v bezpečí...“ pridala sa k Absolovi Eevee a ja som na ňu pochybovačne pozrela. „Naozaj?“ „Sľubujem!“ povedal Absol a Eevee povzbudzujúci prikývla. Porazenecky som zdvihla ruky. „Fajn, fajn, ale ak ma tam niečo zje...“ natiahla som už žartovne. „Nezje!“ prevrátila oči Eevee. Podozrievavo som na ňu pozrela. „Fakt?“ Absol prikývol. „Pokémoni ľudí nejedia!“ Uchechtla som sa nad ich výrazmi a strčila si ruky do vreciek. „Okej, už idem. Jazero by malo byť niekde tam,“ ukázala som smerom, kam ma viedla mapa, „ale neručím za to, že sa tam naozaj dostaneme. Pravdepodobne nás zavediem niekam na druhú stranu lesa...“ Eevee sa potichu zasmiala a preskočila padnutý strom. Ja som ho radšej obišla a Absol ho bez problémov prekročil. „Prečo ideme práve k jazeru?“ spýtala sa Eevee po chvíľke. „Korčuľovať!“ Eevee na mňa zmätene pozrela. „Teraz? Už to bude roztopené...“ povedala pochybovačne a ja som sa na ňu hravo zamračila. „Nebude!“ Eevee mykla plecami. „Ako povieš...“ neznela ale moc presvedčene. „A prečo sa chceme ísť korčuľovať?“ spýtala sa po chvíli zase. „Lebo korčuľovanie je sranda!“ zasmiala som sa a s rukami vo vreckách sa pokúsila preskočiť konár, bohužiať neúspešne a zletela som. Padla by som na zem, keby ma Absol nepodoprel. „Ďakujem!“ usmiala som sa naňho a on len kývol. „Máš vôbec korčule?“ pokračovala Eevee a ja som mykla plecami. „Ne-e!“ zaškľabila som sa a ďalšiemu konáru sa radšej vyhla. „A vieš vôbec korčuľovať?“ Dobre, teraz ma dostala. Mlčala som a Eevee odpoveď pochopila rýchlo. „Prečo sa ideme korčuľovať, keď korčuľovať nevieš a ani nemáš korčule?“ Prevrátila som oči. „Eevee, nesnaž sa to pokaziť. Bude sranda, no tááák,“ aj keď protestovala, zobrala som ju na ruky a postrapatila ju. „Absol, povedz jej niečo!“ otočila som sa na pokémona, ktorý kráčal vedľa mňa. „Niečo!“ povedal Absol a ja som a zarazene zastavila. Chvíľu som naňho nechápavo pozerala a potom sa rozosmiala. Eevee to využila a zoskočila na zem. „Bože, to bolo dobré...“ utrela som si slzy, ktoré mi pri smiechu vyhŕkli a Absol na mňa len pobavene pozeral. Hneď nato sa ale prikrčil do bojovej pozície a varovne zavrčal. Strhla som sa a vyľakane som naňho pozrela. „Absol, čo sa...“ Eevee ma prerušila, keď tesne popri mne preletela jej tieňová guľa. Prudko som sa otočila v momente, ako narazila do Hauntera, ktorý sa ku mne so zlomyseľným výrazom naťahoval. So zajačaním som uskočila dozadu, medzi Absola a Eevee a pokúšala sa prestať triasť. Haunter na Eevee zazeral, no nakoniec sa stratil v lese, no to môj strach neodohnalo. Eevee ma chvíľu sledovala a potom mi so všetkou svojou eleganciou a roztomilosťou skočila do rúk. Automaticky som ju chytila a pevne ju k sebe pritiahla. „Sľúbili sme ti, že sa ti nič nestane, nie?“ spýtal sa Absol a nechal ma, aby som ho pohladkala. Rýchlo som prikývla, klesla na kolená a objala ho.

10 Rory Rory | 10. března 2017 v 17:22 | Reagovat

„Ďakujem vám, obidvom...“ zašepkala som a pustila Eevee späť na zem. Tá len na mňa spokojne žmurkla. Absol, na druhú stranu, ukázal niekam za mňa. „Sme tu.“ Otočila som sa a pozrela na zamrznuté jazero, ktoré bolo za pár stromami už celkom jasne vidno. „Áno!“ vykríkla som natešene a prebehla k brehu. Ohromene som sledovala ľad, na ktorom sa odrážal mesačný svit. Okolie bolo pokryté snehom, miestami síce boli roztopené časti, no aj tak to bolo neuveriteľne krásne. „Nádherné!“ zašepkala som. Eevee a Absol prišli ku mne. S víťazoslávnym úsmevom som sa otočila k Eevee. „Vidíš? Je to zamrznuté!“ mrkla som na ňu a Eevee prevrátila oči. „Tak ideme?“ spýtala sa a opatrne vkročila na ľad. Okamžite doňho ale zaťala pazúriky, lebo sa jej začalo šmýkať. Rozosmiala som sa a Eevee na mňa zazrela. „Tak sem poď ty, keď ti je to také vtipné!“ zavrčala a ja som vbehla na ľad. Samozrejme, že som sa šmykla a zletela som na zadok. Tentokrát sa rozosmiala Eevee. „Ale kuš,“ potom som sa otočila na Absola, ktorý na ľad mierne nedôverčivo pozeral. „No tak, poď!“ mávla som rukou a on opatrne položil na ľad jednu packu. „Si si tým istá?“ Posadila som sa rozosmiala sa. „Samozrejme!“ mrkla som naňho a pokúsila sa postaviť. Keď som nabrala rovnováhu, opatrne som k nemu prešla a položila mu ruku na chrbát. „Neboj sa,“ usmiala som sa naňho. Absol si odfrkol. „Ja sa nebojím!“ ostro na mňa pozrel a na dôkaz položil na ľad druhú nohu. Okamžite do neho zaryl pazúry, aby sa mu nešmýkalo, a potom naň doskočil aj zadnými. „Vidíš?“ S úsmevom som ho pohladkala po hlave a otočila a na Eevee, ktorá sa k nám došmýkala. „Fajn, a teraz čo?“ spýtala sa a roztomilo kecla na zadok. Pousmiala som sa a s miernou Absolovou pomocou som sa začala šmýkať po zamrznutom jazere. Eevee si vystačila so svojimi pazúrikmi, ktoré jej nahrádzali korčule, a po chvíli som si aj ja zvykla a šmýkala sa po ľade bez toho, aby som padala na zadok. Absola to po chvíli prestalo baviť a prešiel na breh, kde si sadol a pozoroval nás. S Eevee sme sa tiež „korčuľovať“ nevydržali dlho a po chvíli sa k nemu pridali. Eevee pozerala hviezdy a  Absol len tak pozeral do prázdna. Asi nad niečím rozmýšľal, lebo vyzeral dosť zamyslený. Kútikom oka som ho sledovala a rozmýšľala, ako sa ho spýtať či by nechcel byť môj pokémon. Vôbec som nevedela, čo by som asi mala povedať, navyše som sa bála, že ma odmietne a že ho naštvem. „Bola to sranda!“ povedal po chvíli Absol a otočil sa na mňa. Keď si všimol, ako naňho uprene pozerám, zarazil sa. „Stalo sa niečo?“ Nemo som potriasla hlavou. Eevee si odkašľala a zdvihla sa. „Poďme už, začína mi byť zima...“ zamumlala. Absol sa hneď zdvihol, a ja som ho nasledovala. Ešte pred tým, ako sa Eevee otočila k lesu mi venovala dlhý pohľad a ja som dostala pocit, že presne vie, nad čím som uvažovala. Späť sme sa vracali potichu, Absol si zjavne tiež všimol, že sa niečo deje. Eevee na mňa občas vrhala kradmé pohľady, ako keby sa mi snažila povedať „tak už sa konečne spýtaj!“, ale ja som ich zdárne ignorovala. Z lesa sme vyšli bez ďalších problémov a keď sme vošli späť do mesta, vytiahla som prázdny pokéball a začala sa s ním nervózne pohrávať. Eevee prevrátila oči a Absol na mňa len premýšľavo pozrel. Pred útulkom som zastavila a zhlboka sa nadýchla. „Absol?“ Absol na mňa uprel pohľad. „Povieš mi, čo sa stalo?“ spýtal sa pokojne a ja som sklopila pohľad. Znovu som sa roztrasene nadýchla a potom zhlboka vydýchla, aby som sa trochu ukľudnila. „Chcela by som sa ťa niečo opýtať...“ zamumlala som. „Tak sa spýtaj. Ja sa nenahnevám!“ povedal mierne povzbudzujúco. Pozrela som na Eevee, ktorá sa na mňa usmiala a povzbudzujúco k nemu kývla. Odhodlane som zdvihla hlavu a pozrela Absolovi do očí. „Chcela som sa ťa spýtať, si by si nechcel ísť so mnou a Eevee domov, ako môj pokémon!“ povedala som nakoniec a natiahla k nemu ruku s pokéballom, čakajúc na odpoveď. Eevee sa mi usadila k nohám a tiež naňho uprela dychtivý pohľad. Zjavne tiež chcela, aby sa k nám Absol pripojil.

11 Janet Janet | 10. března 2017 v 19:28 | Reagovat

Absol se zatváří chladně a zle. A potom řekne:
...…… "Už pár dní čekám, kdy se zeptáš." Usměje se a pokračuje: "Můj minulý trenér se choval hrozně a když jsme byli v úzkých, někam nám zapadla noha a nemohli jsme ji vyndat, nechal nás tam, ale ty vy jsi mi to neudělala, byla jsi pro mě i pod lavinou. Půjdu s tebou, ale něco mi nejdřív slib: Budu tvůj pokémon. Ne někoho jiného, nedáš mě nikomu jako dárek ani mě neprodáš."

12 Rory Rory | 10. března 2017 v 19:41 | Reagovat

Najskôr som sa zľakla, no keď začal hovoriť, pomaly som sa začala usmievať. „To by som nikdy nespravila,“ sľúbila som mu a čupla som si, aby som bola na jeho úrovni. Eevee vyskočila na nohy, začala vrtieť chvostom a preskakovala pohľadom medzi mnou a Absolom. „Nikdy ťa nedám preč. Sľubujem,“ povedala som trochu dojato a položila pokéball pred Absola.

13 Janet Janet | 11. března 2017 v 7:23 | Reagovat

Absol kývnul. "Díky. Bojím se všech lidí kromě tebe a ty to víš." Potom otevřel pokéball, pokéball cvaknul, máš Absola

14 Rory Rory | 11. března 2017 v 12:27 | Reagovat

Natiahla som sa k pokéballu a neveriaco som si ho pritiahla k sebe. Eevee mi prednými packami vyskočila na koleno a nadšene na mňa pozerala. Nebolo treba nič hovoriť. Bez jediného slova som Absola vyvolala z pokéballu a keď sa predo mnou objavil, objala som ho. Eevee samozrejme nezostala pozadu a strčila sa k nám tiež, takže som ich objímala obidvoch. „Poďme domov,“ povedala som po chvíľke a postavila som sa. Eevee vyskočila Absolovi na chrbát, čo mi na tvári vyvolalo úsmev, a Absol len potriasol hlavou. Potom so mnou zladil krok a spolu sme zamierili domov.

15 Janet Janet | 12. března 2017 v 12:22 | Reagovat

Absol jde s Váma domů. Doma ale z pokéballu vyleze Esp a spustí: "Kde ste byli beze mě? Zbláznili jste se? A co je tohle za ňoumu." Na poslední slovo ukáže na Absola, Absol mu dá facku a řekne: "Přestaň tady všechny urážet." Esp otevřel pusu a Absol řekl:  "Hned!"

16 Marry Marry | 20. května 2017 v 9:12 | Reagovat

Šla jsem s Torchicem v náručí směrem k mému domu. Po několika minutách jsem dorazila k menšímu domku, který byl oranžové zbarvený a měl černou střechu. Vešla jsem dovnitř. ,,Rodiče jsou v práci, takže teď tady budeme jenom my dva." řekla jsem s úsměvem. Torchic se začal rozhlížet po novém prostředí. Byl velmi roztomilý, ještě k tomu, když ho mám pořád v náručí. Ukázala jsem mu úplně všechny místnosti, které v té místnosti byly. Svůj pokoj jsem nechala úplně na konec. Když jsem tam společně s Torchicem došla, tak jsem si sedla na svojí postel a Torchica položila vedle sebe. V pokoji jsem měla většinu věcí modrých. ,,Tak, to je můj pokoj.." protáhla jsem se. ,,Tak, co bys chtěl dělat?" zeptala jsem se Torchica s úsměvem. On jen zakýval hlavou, že neví. Já jsem si jen povzdychla. Jen jsme nějakou chvíli seděli vedle sebe, ale naštěstí mě něco napadlo. ,,Nechceš něco říct o mé minulosti? Abys taky o mě něco věděl." pousmála jsem se na Torchica. ,,Tak jo.." souhlasil. ,,Takže." nadechla jsem se. ,,Všechno to začalo dvanáct let zpátky.. Ano, jak z toho můžeš poznat, tak mi je dvanáct." zasmála jsem se. ,,No nic, pokračuju dál. Z části si moje dětství nepamatuju, ale budu se ti snažit povyprávět vše, co jen jde. Když mi bylo tak kolem tří, tak jsme bydleli úplně někde jinde, než teď. Už si moc nemůžu vzpomenout na název té vesnice, protože je to přeci jenom docela dávno. Měli jsme tam takovou menší Rhyhorn farmu. Všichni Rhyhorni na mě byli strašně hodní, asi proto, protože jsem byla dítě. Docela mi i chybí." zatímco jsem povídala,tak jsem se pořád koukala na Torchica. ,,Dokonce si pamatuju i nějaký jejich jména.. Billy, Aki, Jack... umm... A.. To je všechno. Potom když mi bylo pět let, tak jsme se přestěhovali sem. Žiju zde sedm let, takže to tady znám jako svoje ponožky. V tomto věku jsem si z nějakého důvodu zamilovala modrou barvu a Torchicy." když jsem řekla poslední část věty, tak jsem se na Torchica zazubila. ,,To je důvod, proč jsem si vzala jako startéra tebe. Dále si z období mých pěti let moc nepamatuju. Jednoho dne, když mi bylo deset, tak jsem šla sama do lesa, ve kterém jsem se s tebou seznámila.. Na stromě jsem uviděla Kakunu. Chtěla jsem si jí prohlédnout, ale jakmile jsem k ní přistoupila, tak jsem uslyšela hlasité bzučení. Z poza křoví vyletělo několik Beedrillů a já neměla šanci na útěk hlavně proto, protože byli rychlejší, než já. Asi si mysleli, že jsem chtěla Kakuně nějak ublížit, nebo tak něco." povzdychla jsem si. ,,No a jelikož jsem jim nestihla utéct, tak mě docela ošklivě zranili. Asi až po pěti minutách mě nechali na pokoji. Bylo to mých nejhorších pět minut, co jsem kdy zažila.. Takže nejsi sám, kdo byl v minulosti ošklivě zraněný.." cítila jsem, že se můj hlas začal trochu třást. I tak jsem to ale chtěla Torchicovi dopovědět. ,,Nějak jsem se musela dostat domu, takže jsem šla úplně oslabená a zraněná. Když jsem přišla na chodbu, tak jsem spadla vyčerpáním. Rodiče si toho hned všimli a vzali mě do nemocnice. Po týdnu jsem ale byla v pořádku.. naštěstí.." v průběhu mého povídání se mi z nějakého důvodu do očí nahrnuly slzy.. Ihned jsem si je utřela, aby si o mně Torchic nemyslel, že jsem nějaká citlivka. ,,Od tý doby mám strach z Beedrillů. Vždycky se můžu zbláznit, když nějakého vidím.. Jednou jsme byli ve městě na nějaké akci a tam byl nějaký klub 'Přátelských Beedrillů'. Když jich ke mě najednou přiletělo několik, mohla jsem se zbláznit strachy. Čekala jsem, že mi ase něco udělají, ale naštěstí se tak nestalo. Naopak - začali se ke mě tulit. Byli nějací přátelští. Proto se ten klub asi jmenoval 'Klub přátelských Beedrillů'..." nálada se mi trochu začala lepšit. ,,To ale můj strach z Beedrillů nezastavilo." zasmála jsem se. ,,Vidíš, ty máš strach ze Swellowů a já mám strach z Beedrillů. To ti radši ani nebudu říkat, že když jsem byla hodně malá, tak jsem se bála Butterfree a Vivillonů.. Aspoň mi to říkali rodiče.." podrbala jsem se za hlavou a nervózně se zasmála. ,,Teď Butterfree a Vivillony miluju.. Jsou fakt nádherní." usmála jsem se. ,,V jedenácti jsem začala hodně často poslouchat hudbu.. A.. To je asi všechno, na co si vzpomenu." přestala jsem povídat o své minulosti a nadechla se. ,,Tak, teď o mně víš něco nového.. Aspoň jsme si rovni." pohladila jsem Torchica po hlavě. ,,Co bys chtěl dělat teď?" zeptala jsem se Torchica. ,,Nevím.." zakroutil hlavou. ,,Taaak... Co třeba si zajít do města? Není tady odsud moc daleko, dostaneme se tam autobusem." navrhla jsem. Torchic nadšeně souhlasil. ,,Dobrá, tak jdeme." vzala jsem Torchica do náruče a šla ven z domu. Zastávka byla asi jeden kilometr od domu. Sedla jsem si na lavičku, která tam byla a čekala, až přijede autobus, který jezdí do města. Torchica jsem měla pořád v náručí. Asi po pěti minutách čekání konečně na zastávku dorazil bílý autobus normální velikosti. Nastoupila jsem do něj. Bylo v něm docela málo lidí, ale to mi až tak moc nevadilo. Hlavně proto, protože byla většina míst volných. Sedla jsem si na jedno místo a Torchica položila vedle sebe. ,,Chceš vidět z okna, nebo ne?" zeptala jsem se ho. On řekl, že chce vidět z okna. ,,Okej." usmála jsem se a znovu si ho vzala do náručí. Tak, aby viděl prostředí, kudy pojedeme do města. Asi po deseti minutách jsme vystoupili na zastávce toho města. Torchic se začal dívat po obrovských budovách. Viděla jsem v jeho očích, že se trochu bojí. ,,Ničeho se nemusíš bát, jsem tady celou dobu s tebou." uklidnila jsem Torchica a pohladila ho. Šla jsem víc do centra města. Uslyšela jsem bzučení. ,,Ah." otočila jsem se za bzučením. ,,Tamhle je klub Přátelských Beedrillů.." řekla jsem trochu nervózně. ,,Teď jenom doufat, že si nás nevšimnou.." zasmála jsem se ještě víc nervózněji a snažila se od toho klubu co nejvíce oddálit. Měla jsem štěstí, jelikož si mě nevšimli. ,,Co kdybychom si zašli na zmrzlinu?" koukla jsem se na Torchica. On jen kývl. Šla jsem k stánku se zmrzlinou a přitom pořád nesla Torchica v náručí. ,,Jakou chceš zmrzlinu?" zeptala jsem se ho, když jsme dorazili ke stánku. ,,Je mi to jedno." usmál se Torchic nejistě. ,,Dobře.. Oříškovou, prosím." řekla jsem si o zmrzlinu. ,,Proč jsi tu zmrzlinu dostala zdarma?" zeptal se mě Torchic. ,,No, já toho pána totiž znám už dýl, takže od něj mám zmrzlinu zdarma." zasmála jsem se. Okolo stánku bylo několik stolů a židlí. Sedla jsem si k jednomu stolu. Položila jsem si Torchica do klína. ,,Tak, teď si můžeme oba pochutnat." zazubila jsem se. Torchic si jen lízl ke zmrzlině. ,,Je dobrá?" zeptala jsem se ho pro jistotu. On řekl, že jo. Také jsem si lízla ke zmrzlině. ,,Máš pravdu." kývla jsem hlavou na souhlas. Zmrzlinu jsme měli snědenou asi za pět minut. Byla totiž moc dobrá. Ve městě jsme byli potom ještě asi hodinu. Tentokrát nás ale klub Beedrillů zastihnul, tak jsme si s nima trošku popovídali. To nás zdrželo asi na půl hodiny. Potom jsme se konečně mohli vrátit domu. Moji rodiče už byli doma, takže jsem jim představila Torchica a řekla jsem jim, kde jsem byla, a tak dále. Šla jsem do svého pokoje a hodila se na postel. Torchic ležel vedle mě. ,,Vidíš.. Dneska je to dobrý den, ne?" začala jsem Torchica hladit. ,,Jsem unavená a to je teprve odpoledne... Tak si zdřímneme, ne?" navrhla jsem. Torchicovi asi nezbývalo nic jiného, než souhlasit. Oba jsme byli do minuty tuhí.

17 Spol.Admin. Aria Spol.Admin. Aria | Web | 20. května 2017 v 10:09 | Reagovat

[16]: Výlet se turchicovi moc líbil a i příběh o tvé minulosti
+25% důvěry

18 Octavia Green Octavia Green | 30. května 2017 v 14:21 | Reagovat

To bylo tenkráte, když jsem byla na seznamu hledaných poté, co jsem utekla z černé organizace v nastalém zmatku kdy byl proveden zásah rangery. Když jsem utíkala do jiného regionu přes hranici v lese nalezla jsem zraněného Turtwiga, a postarala jsem se o něj. Starala jsem se o něj dokud nebyl v dobré kondici. Poté, když se dozvěděl o mé minulosti mi nabídl, že mě doprovodí přes hranici a bude se mnou do doby, dokud si nenajdu svého partnera. Utekli jsme přes hranici a dostali se do jiného regionu. Když jsme se dostávali k východu lesa našly jsme další skupinku Turtwigů, kterou se pokoušelo chytit trio víceméně neschopných členů z údajné temné organizace. S Turtwigovými zkušenostmi a s mou menší pomocí jsme je dostali pryč a navrhla jsem Turtwigovi aby se pomohl postarat o onu skupinku, že to tak pro ně bude lepší.
Dalšího dne jsem došla k vesnici, kde jsem uviděla nějakého profesora s vysláblým Mareepem v náručí. Vydala jsem se skrytě za nimi, neboť nyní Mareep zřejmě nepotřeboval, aby ho viděl nějaký další člověk, neboť do onoho stavu, v kterém jsem ho viděla v profesorovu náručí zřejmě ho přivedl nějaký člověk. Pokémon by bezdůvodně tohle neučinil. Zažívala jsem během v pobytu v temnější organizaci, jak se lidé chovali brutálně k pokémonům, jakoby to byly jen věci.. A tušila jsem, že Mareep zrovna v onom stavu nepotřeboval mě vidět. Ale skrytě jsem je sledovala až k laboratoři, než za nimi zaklaply dveře. Poté jsem se odvážila zaklepat až k večeru na laboratorní dveře. Jak proto, že potřebuji práci, tak i z důvodu, že bych si měla najít nějakého partnera a možná začít i od úplného začátku a zkusit se přes minulost přenést, jakoby se nikdy nestala. Byla jsem i za hranicí regionu, kde jsem byla známá z temné organizace a tak by se nedalo očekávat, že by mě lidé mohly znát a obávat se mě. Zrovna se otevřely dveře. "Zdravím. Proč tak pozdě? Čím bych mohl pomoci?" optal se mě profesor. "Dobrý den, to jsem se Vás přála si optat spíše já, zdali bych mohla nějak pomoci. Přeci jenom, abych byla upřímná, potřebovala bych si nějakým způsobem vydělat, a bohužel, nejsem odsud. Měla jsem se zde setkat z mými příbuznými na každoročném srazu, avšak dozvěděla jsem se po příjezdu, že se odstěhovaly do jiného regionu a nyní nemám peníze, abych se mohla dostat alespoň zpátky do svého.. Navíc, nemám ani partnera, který by mě mohl doprovázet, ale to je věc vedlejší. Přeci je nezdvořilé, že Vás žádám o pomoc. Ač mám vědomosti o lékařství a trochu i o chovatelství, takže bych mohla pomoci v laboratoři a vy byste mi na oplátku mohl pomoci možná taktéž? Pakliže budete tak laskav. Mimojiné, jmenuji se Octavia Green" řekla jsem rychle své falešné jméno se zdvořilostí. "Jistě, tak pojď dál. A uvidíme.." odvětil a vešla jsem do laboratoře.
Po týdnu, kdy jsem se starala o skoro všechny pokémony v laboratoři, kromě Mareepa, o kterého se profesor snažil starat pouze sám aby si zvykl si mě profesor zavolal k sobě. "Octavio. Zřejmě už asi opravdu si přeješ jít. Tak já Tě samozřejmě držet nebudu, a kromě peněz za práci, které Ti náleží spravedlivě bych měl pro Tebe i pokedex a peněženku. Jak vidím, tak jsi sem přišla bez věcí a pokedex si ještě díky Tvému nižšímu věku neměla šanci dostat, bych řekl, jak se tak na Tebe dívám. Natož startovního pokémona" odvětil. "To máte pravdu, ale já Vás o to nežádám, již takhle jste toho pro mě učinil dost." odvětím zpoloviny upřímně a z druhé zdvořile, díky převleku se mi podařilo zamlčet můj pravý vyšší věk. "Dobrá.. A co takhle, kdybych řekl, že bych možná měl pro Tebe pokémona. Pozoroval jsem Tě při práci a starání se o mé pokémony a tak jsem si řekl, že možná Mareep, kterého jsem před týdnem našel, by mohl být Tvým startovním pokémonem." odvětil mi.. "Tohle nezáleží na mě, ale na Mareepovi, pakliže by si kousek cesty přál se mnou cestovat. Samozřejmě, že bych se o něj starala co nejlépe, dokud by si nepřál odejít, ale nejsem si jista, pokud si přeje odejít z laboratoře, natož si zvykat na pokéball. Spíš se domnívám, že každý pokémon by měl mít svobodu." odvětím trochu nervózně. "Dobrá, ale stejně potřebuješ aby Tě někdo doprovodil, nejbližší cesta by totiž byla přes les a myslím, že byste se s Mareepem měly čas se trochu poznat." odvětil profesor. "No, záleží na Mareepovi, ale raději již bych ráda šla, přeci jenom je den a ráda bych byla do druhého dne doma." odvětila jsem profesorovi. "Dobrá, ale přesto si to vezmi. Tím se nic nedá zkazit bych řekl." odvětil profesor a pohlédl na Mareepa, který stál u dveří, zatímco mi předal pokedex a peněženku se 3 000 pk. "Ještě jednou mnohokrát děkuji." řekla jsem, než jsem otevřela dveře a než jsem otevřela dveře, tak jsem se sehnula k Mareepovi a pozdravila jsem ho, byl to nás první kontakt a já jsem se mu snažila hledět do očí. "Zdravím Mareepe. Jsem Octavia Green. Samozřejmě, že až vyjdeme ven z laboratoře, můžeš beze slova odejít, pokud si budeš přát, ale i tak budu ráda, pokud by si mi zkusil dát, alespoň šanci, nežli odejdeš. Ale to je na Tobě. Venku se seznámíme víc, pakliže nebudeš chtít jít rovnou do přírody." odvětila jsem mu vlídně. Vstala a otevřela jsem Mareepovi dveře vedoucí z laboratoře, poté jsem vyšla i já a zavřela za sebou. \Ještě že jsem si před odchodem prohlédla mapu, takže se můžu jít vydat k dalšímu městu a ne zpátky do mého regionu narození, kde jsem pracovala pod černým stínem organizace.\ pomyslela jsem si pro sebe a podívala se na Mareepa, přičemž jsem si to šla směrem k lesu, který byl za laboratoří. "Mimojiné, než se Ti začnu více představovat, tak bych Ti chtěla pochválit Tvou srst, opravdu je vidět, že o ní velmi dobře pečuješ. Dobrou péčí o sebe je zřejmě velmi dobrá." odvětím mu zdvořile a pousměji se, běhemž čehož se dostáváme k lesu. "I když, co se mě týká, tak raději místo toho, abych se starala o sebe, tak se raději starám o druhé. Ale každý máme rozdílné názory na různé věci a někdy je to tak i lepší." odvětím. "Mimojiné, bychom měli se pokusit i v lese najít nějaké bobule a vodu, to je první předpoklad k úspěšnému přežití. Stejně, bohužel nemáme zásoby jídla a pití, tak doufám, že než něco najdeme, tak jsme se pořádně najedli v laboratoři. A jinak, se hřebenem to bude problém. Přišla jsem sem zcela bez věcí, takže nemáme nic víc, nežli co nám profesor a les nadělí. Takže, pakliže budeš cítit, že by sis rád pročesal hřívu, tak než najdeme pořádný kartáč, tak si budeme museti vystačiti provizorním, tím že pečlivě očistíme stromovou větev. Vím, že Tvá kvalita by si přála jistě mnohem lukrativnější kartáč, ale dokud nedojdeme do města, tak u sebe nic takového bohužel nemáme. Ale doufám, že mi to odpustíš. A než se na mě oboříš, proč nemám nic pořádného, tak by si měl vědět, že v této vesničce nebyl žádný obchod, kde bychom mohly koupit kartáč a ukrásti kartáč v laboratoři bych si nikdy nedovolila. Na to byl až profesor velice laskavý, nežli abych učinila nějakou takovou ohavnost, jako je krádež. To si raději vystačím s přírodním málem, navíc přírodní materiál je většinou i kvalitnější." odvětím Mareepovi vlídně při chůzi vedle Mareepa a raději se rozhlédnu kolem sebe, nikdo nikdy neví, jaké situace se mohou stát, když si zabrána do hovoru. Navíc, ani nevím, zdali mi Mareep rozumí, či spíše si mě přeje poznat, ale na druhou stranu si mu také přeji dát co největší volnost, takže neočekávám, že by se mu chtělo mi trochu naslouchat, ale zdání může klamat.

19 Spol.Admin. Aria Spol.Admin. Aria | Web | 30. května 2017 v 21:41 | Reagovat

[18]: Mareep tě pozorně poslouchal co si mu říkala a tak se na chvíli zastavil a podíval se na tebe. "Nepotřebuju aby mi někdo pomáhal s kožíškem. Zvládnu se o něj starat sám.." Odpoví ti na to a pak se rozejde dál. Procházíte lesem a jdete stále hlouběji a hlouběji. Jak se rozhlížíš kolem vidíš tam samé hmizí nebo travní pokemony.. Dokonce uvidíš na jednom stromě se houpat na větvi mankey a o dalších par stromů uvidíš i heracrosse jak si bere mízu ze stromu.. Jak takhle procházíš uvidíš i hejno butterfree s pidgeyi. Jak tak pozoruješ co je vše kolem tak se začne i stmívap a mareep do tebe šťouchne aby ses probrala a uvědomila si že budeš muset dneska spát pod širým nebem

20 Octavia Green Octavia Green | 30. května 2017 v 22:57 | Reagovat

Jakoby mi říkal, že by se o kožíšek dokázal postarat sám.. Kdyby Mareep byl pokémon ovládající auru, myslela bych si, že by nějak povědomě mohl vidět mou černou auru ještě z organizace.. V jejím štítu nebyl život moc příjemnou procházkou růžovým sadem, ale nepřeji si na to moc vzpomínat, zvlášť ne na některé jejich výzkumy, kord když nemusím.. Podívala jsem se na Mareepa. "O tom ani v nejmenším nepochybuji, že bys to nezvládl. Však jsi to zvládal víceméně do dnešních dnů, předpokládám, neboť by Tě profesor nenašel sice v unavenějším stavu, ale upravenějším.. I když předpokládám, že Tě do Tvé únavy musela dostat chyba člověka. Neboť, alespoň, jak jsem Tě viděla ve stavu v pracovně, nevypadalo to že by Tvá vysláblost byla způsobena jiným pokémonem. Ale asi si dělám mylné teorie založené převážně na vzhledu. Nicméně, co se mě týká, ráda pomáhám všem pokémonům, mnohem víc nežli sobě samé.. Cítím, jakobych vždy byla spíše až na posledním místě.. Ale ani nevím, proč Ti vykládám něco, co Tě nemusí moc zajímat." odvětím upřímně a odmlčím se. \Bohužel mě pomáhání dostalo i pro účely temné organizace. Musela  jsem jí pomáhat a být členkou, co se týká v odlákávání rangerů a policejních složek na opačná místa, než byly pravé cíle organizace, což byla chyba, kterou jen tak neodčiním, a pakliže se informace o mě dostanou i do ostatních regionů, poté se budu muset držet převážně v přírodních oblastech, kam se odváží většinou jen rangeři.. Ale naštěstí nikdy jsem nešla proti pokémonům, dokonce, většinou jsem se je vždy snažila varovat, ať se rychle přemístí do jiné oblasti, neboť organizace Bagura se nezastavovala před ničím, ani ničení přírodních krás a pokémonů, když šlo o lovy vzácnějších druhů.. Ale to je minulost, neměla jsem na vybranou, pakliže jsem si přála přežít. Nalezli mě a snažily naučit všemu, abych mohla být plně užitečným členem jejich organizace, naštěstí jsem měla alespoň dostatek rozumu, abych předstírala, že se obávám všech pokémonů, což mi kupodivu prošlo.. Ale i tak, mé záznamy nejsou bez poskvrnky.. Nicméně, minulost bych měla nechat za mnou a Mareepovi nic o tom neříkat. Přeci jenom, tok událostí mě pravděpodobně nedostane zpátky do minulosti.\ pomyslím si pro sebe. Zatímco se rozhlížím kolem spíše po keřích s bobulemi a po alespoň menším potůčku, kde mi se mohl Mareep napít. Vlastně, až nyní si uvědomuji, že bych měla v nejbližší vesnici obstarat alespoň nějakou láhev, bobule mohu natrhat z keřů vždy do staré tašky, ale voda je k životu mnohem potřebnější.. \Také bych se měla zaměřit na spřátelení s Mareepem.\ pomyslím si při cestě. Po chvilce se rozhodnu opět oslovit Mareepa. "Víš Mareepa, zajímalo by mě proč mi vlastně dáváš šanci. Však můžeš, když budeš chtít kdykoli odejít. Víš, že Tě nedržím, i proto raději odmítám používání pokéballů. Tyto věci pro mě vlastně připadají spíše jako cely a ztráta vlastní svobody. I proto vlastně nemám v oblibě trenéry, chovají se k pokémonům převážně jako by to byly stroje a ne partneři. Nebo spíše ve svém životě jsem se nesetkala s nikým, kdo by hleděl na své pokémony jako sobě rovné partnery. Vždy se lidi snaží chovat k pokémonům jakoby to byly stroje pro slávu, či je používají pro vyřešení svých osobních sporů. Nechávají pokémony dělat prostě špinavou práci, o co by byl svět bez lidí lepší.." odvětím ve svých vzpomínkách na základnu a plány temné organizace, ve které jsem byla nucena svůj život pracovat a oklepu se. "Vlastně, nevím ani proč Ti to říkám. Asi nejspíš proto, že mi nasloucháš. A přitom bych Ti spíše měla říkat o příjemnějších záležitostech.. Přeci jenom, teprve se seznamujeme, a já Ti už víceméně vyprávím o minulosti." odvětím, při chůzi, všimnu si, že se již pomalu stmívá. "To už jdeme a mluvíme pár hodin?" optám se zaraženě, jakobych ve ztracení se v minulosti úplně ztratila pojem o čase. "No, nezbývá pomalu nic jiného, nežli se utábořit." odvětím a rozhlížím se, však nikde nevidím žádnou jeskyni. "A zřejmě kolem není žádný pevný bod, kde bychom se mohly utábořit, tak bychom si alespoň měli udělat provizorní přístřešek a hlavně se schovat mimo hlavní cestu, kde je na nás dobře vidět a mohly bychom sloužit jakožto snadný cíl. Kdyby tu tak byl nějaký alespoň menší příkop, kde bychom mohly přečkat noc." odvětím, přičemž se přemýšlivě rozhlédnu kolem a všimnu si menší prázdné příkopku na zemi, který vypadá spíš jako napůl příkop a napůl průrva. "Tady bude zřejmě dobré místo, a je jarní počasí, takže předpokládám, že teplota vzduchu by mohla být zhruba kolem 12°C, takže by nám během spánku neměla být moc velká zima." odvětím a svléknu si svou černou bundu, kterou jsem měla při útěku z organizace, rozprostřu jí na příkopu tak, aby si na ní Mareep mohl učinit pelíšek. Takže mám na sobě jenom triko a kalhoty. "Mělo by se Ti tu dobře a v klidu dnešní noc spát. Omlouvám se, že je to takové spíše provizornější a nekvalitní. Pokusím se pořídit lepší vybavení pro nás, jakmile se dostaneme do města. Takže doufám, že mi promineš tuto méně nekomfortnější noc. Ale klidně si můžeme povídat, nežli usneme. Máš něco na co by si se mě přál optat, Mareepe?" optám se vlídně Mareepa. \Snad jsem pro něj učinila zatím vše co se dalo. Sice pro mě by mohlo být dnes v noci trochu tepleji. Ale zase já nemusím být v teple. Je pro mě důležitější, když se Mareep pohodlně vyspí.\ přemítá se mi hlavou.

21 Spol.Admin. Aria Spol.Admin. Aria | Web | 31. května 2017 v 0:33 | Reagovat

[20]: Mareep se dívá co děláš a jen nad tím zavrtí hlavou. "Nepotřebuju pelíšek mě nevadí spát v trávě. Navíc jsem ovce takže mi to vůbec nevadí.." Řekne a poodejde od bundy a lehne si do trávy kde je mu mnohem příjemněji... Za to jak je ticho můžeš pomalu začít slyšet jak si houkají mezi sebou Hoothootové a noctowlové... Je právě jejich čas kdy rádi vylézají a je to typické pro oblast johto..

22 Octavia Green Octavia Green | 31. května 2017 v 8:40 | Reagovat

"To nepopírám, ač říkám, že je lepší mít pohodlně skryté místo, nežli býti přímo v otevřené krajině trávy jakožto snadný terč.." odvětím, i když na druhou stranu pravda, pořád jsem se ještě nedostala přes svou minulost, a je to na mém chování i znát, přeci Mareep vypadá jako ovce, či spíše beran a já bych se ho snažila až moc rozmazlovat.. Jakobych cítila potřebu sama sobě se alespoň trochu nějak ospravedlnit a omluvit za mou minulost. \Pravda, nežli se přes ní psychicky dostanu, tak to nějakou dobu potrvá. Ale i tak bych se měla přesto přenést, neboť poté se můžu Mareepovi zdát jakobych jednala roztržitě a někdy až moc zbrkle.. A on přeci nedokáže vycítit auru, aby dokázal rozpoznat mou minulost. Spíše se domnívá, že jednám až moc přehnaně, a přitom se převážně snažím mu poskytnout jen co nejlepší komfort, který si zaslouží.\ smýšlím si pro sebe. "Vím, že někdy jednám spíše až moc kvapně a přehnaně, ale prostě mám povědomně obavy, že by se něco mohlo stát, pakliže bych zapomněla na ochranné podmínky míst. Vlastně, bych měla držet noční hlídku, neb nikdy nevíš, co se může stát." odvětím. \Ani netuším, proč se tak moc obávám, na jednu stranu, ona organizace nebyla moc celosvětově známá, takže by o mě neměly mít ostatní temné organizace žádné informace, ač na druhou stranu, to nikdy nemohu vědět přesně.. Přesto, že se snažím býti klidnou a laskavou ke všem pokémonům, přesto svým strachem si občas připadám, že to s péčí na jednu stranu až moc přeháním.. Měla bych zkusit se tím nenechávat omezovat, natož omezovat druhé.\ pomyslím si. "Jinak, dnes je klidně příjemná noc, bych řekla. Hvězdy jasně svítí, Noctowlové a Hoothoti se klidně prolétávají, jak je pro sovy ostatně typické. A my se můžeme třeba blíže poznávat, nežli se nám únavou zavřou víčka." odvětím, abych odbočila od tématu. "Mimojiné, Mareepe co rád činíš ve volném čase? U mě bych řekla, že je to asi čtení různých odborných knih, abych si mohla rozšiřovat své zkušenosti, stejně tak jako pozorování pokémonů v přirozeném prostředí, abych se o nich dozvěděla co nejvíc a mohla se tak poučit ze svých chovatelských chyb. Taky kromě zájmů vynikám i pár dovednosti, kterých mě strýc naučil, jako například řídit motorku, přežívat v přírodě a odemykat různé druhy zámků, převážně pro případy, že bych ztratila klíče od svého domu, i když pravda, také bych této dovednosti asi využila, kdybych šla kolem nějakého černého trhu, když bych viděla pokémony v klecích." odvětím rychle, když si uvědomím, že by pod odemykáním zámků mohl vidět temné úmysly, jako třeba vloupání do různých domů. Což byla také činnost, kterou jsem pro organizaci musela vykonávat, aby se dostaly k vzácnějším informacím či předmětů. Ač bych se myšlení o minulosti měla zbavit. "Nicméně, jaké máš zájmy Ty? Pakliže bych se mohla optat?" optám se abych zavedla nějaké téma, přičemž začínám pomalu cítit vznikající únavu. Nebude zřejmě mnoho trvat a brzy budu připravena se uložit ke spánku.

23 Spol.Admin. Aria Spol.Admin. Aria | Web | 31. května 2017 v 8:55 | Reagovat

[22]: Mareep tě jen poslouchá ale neodpovídá ti jelikož nemá důvod ti na to cokoliv říkat... Nemíní se s tebou pořád se bavit když jej to nebaví. Podívá se na oblohu a přemýšlí co bude pak dělat a uvidí jednoho noctowla jak k němu vzlétl dolů a prohlížel si jej.. Tenhle noctowl neměl klasickou barvu jako každý. Měl jiné zbarvení a tak si lehl k mareepovi jelikož to může z dálky vipadat že se znají

24 Octavia Green Octavia Green | 31. května 2017 v 9:53 | Reagovat

\Dobrá. Říkám mu nezajímavé věci. Moje chyba, ani bych si nepomyslela, že budu tak komunikativní. No nic, měla bych vymyslet pro Mareepa zábavu. A naplánovat nějaké aktivity, je vidět, že ho bavení spíše nudí, než zajímá. Takže co pro Mareepa v jeho kondici by ho zajímalo? Většina Mareepů touží po společnosti ve vícečlených stádech, ale tady není více Mareepů, tudíž i proto jsem se domnívala, že by ho mohla spíše zajímat komunikace. Zkrátit Mareepovi vlnu na to je ještě čas. A většinou, se útoky většinou lépe naučí sám od sebe, nežli abych ho útoky učila já. Navíc zápasy stejně tak nemám v oblibě. Takže jediné co mě napadá jsou procházky a Ty v noci nejsou zrovna moc dobré. Nebo bych mu také mohla vyprávět třeba příběhy, ale ne z mého života, to jsem vlastně ještě nezkoušela.\ pomyslím si pro sebe přemýšlivě, když uvidím Noctowla který vzletí dolů a prohlíží si Mareepa. \Neřekla bych, že by se mohly znát. I když to tak na jednu stranu vypadá, ale co jiného by zde dělal Noctowl? A ještě k tomu shiny. Což je velice neobvyklé. Navíc nevypadá, že by si přál na Mareepa zaútočit. Ba naopak to vypadá, že se znají, avšak, když přijdu blíž k Mareepovi, tak Noctowla bych mohla vystrašit, za což by mi Mareep nepoděkoval. Ač jsem nikdy neviděla ještě shiny Noctowla, teoreticky mohla bych vytáhnout pokedex a zjistit si informace, ale nic se pravým zkušenostech nevyrovná, nežli přímé pozorování. Navíc, co když bude chtít Noctowl zaútočit, neboť bychom mohly být například v jeho lovícím teritoriu.\ pomyslím si mlčky pro sebe a potichu je pozoruji, abych mohla zasáhnout, pakliže by se něco mohlo stát. \Ráno ale opravdu budu muset najít vodu a jídlo. Pravda, Mareep je vlastně ovce a tak by mu mohla stačit i tráva, ač já bych si mu přála obstarávat i bobule, aby mohl mít rozmanitější potravu, ale nyní voda je nejdůležitější. A dokud nemám láhev, abych měla vodu kam napustit a uschovat, poté bychom se měli zaměřit na přírodní zdroje vody. Jako například potok či lesní studánka. V nich je většinou nejpitnější voda.\ přemítám si, zatímco mlčky pozoruji Noctowla s Mareepem.

25 Adminka Adminka | 31. května 2017 v 15:49 | Reagovat

Noctowl si po chvíli začne povídat s Mareepem. O lese, co je nového, že jsou tam dvě nové Flaafy a nová hoothoot. Mareep to poslouchá. Rád by byl s více pokémony, ale není...

26 Octavia Green Octavia Green | 31. května 2017 v 20:10 | Reagovat

Mlčky ze svého místa sleduji o kus dál hovor Mareepa s Noctowlem, dle toho co mám možnost sledovat mohu vycítit, že s největší pravděpodobností hovoří o něco pro Mareepa zřejmě zajímavého a důležitého, ač přemýšlím co by to tak mohlo být. \Znají se, a Mareep mu naslouchá z radosti. Takže se musely setkat předtím, tudíž to souvisí s jeho minulostí, zřejmě ještě předtím, než ho někdo chytil, což předpokládám vzhledem k tomu, v jakém byl stavu.. Takže možná by tu mohlo být někde poblíž stádo Mareepů? Pravda, místní prostředí by mohlo úkrývati skupinku Mareepů a jistě by se cítil i spokojenější v ní, nežli se mnou. Takže je na jednu stranu lepší, když ho nechám odejít do stáda. Vždy se nejprve soustředím na štěstí pokémonů, ale nesmím Noctowla vyplašit. Jsem si jistá, že by ho tam Noctowl i mohl dovést.\ pomyslím si pro sebe, vezmu ze země bundu, kterou si začnu pomalu oblékat, i když netuším, zdali by mě dokázal Mareep postřehnout. Vstanu a potichým krokem se chystám zmizet za dvěma stromy. Za stromy se zastavím a otočím se, přeci jenom, bych si na jednu stranu přála ho vidět, jak se připojí ke skupince, pokud je to opravdu místo, kam ho jeho srdce táhne. \Navíc, i pro mě samotnou je důležitější Mareepovo štěstí, takže pakliže ho přijmou do skupiny, poté na jednu stranu to bude pro něj i lepší život. I když na mou druhou stranu, bych možná byla raději, kdyby putoval se mnou.. Ač nemám právo mu bránit, pakliže si přeje žít ve stádu.\ pomyslím si mlčky pro sebe a lehnu si na zem, abych se mohla trochu více schovat, pakliže mě během hovoru s Noctowlem nezpozorovaly odcházet, a mlčky ho z úkrytu pozoruji. \Pakliže se připojí ke skupině, poté bych pokračovala sama v cestě a musela bych býti mnohem více opatrná než nyní, neboť pakliže bych třeba potkala naštvaného pokémona, poté bych se asi sama nedokázala přeci jenom ubránit jeho útokům. Ale to by bylo možná méně nebezpečnější, než tresty za neuposlechnutí či nesplnění příkazů v organizaci. A taky ani se necítím, že bych si přála zůstávat na jednom místě déle. Pakliže budu putovat po celém světě i mnohem méně příležitostí, že si mě rangeři či policie postřehne a zatkne jenom kvůli minulosti. Taky bych měla obstarat i lepší věci pro pokémony, tak i se pokusiti získat více zkušeností o chovu a léčení různých pokémonů, stejně tak jako se zbavit svého stínu minulosti, který mě pronásleduje, však tady u Mareepa, vzhledem k tomu, aby se měl jako v bavlnce, jsem ho spíše štvala. Nežli aby to pro něj bylo lepší. Jsem si jista, že časem až se ocelím z minulosti v organizaci, se budu moci státi i lepší chovatelkou a budu dělat tím pádem i méně chyb, nežli jsem činila nyní. Sice každého pokémona beru jako sobě rovného, ale sebe samou beru spíše jako tu podřadnější v budování vztahů s nimi. Ale na druhou stranu vždy se snažím chovat k nim co nejlépe a dle nejlepšího vědomí v onu chvíli, takže si to tak moc nemusím vyčítat. A kord když se poučím z mých vlastních chyb, poté se stanu i lepší chovatelkou.\ přemítám si pro sebe dnešní den s Mareepem a chyby, kterých jsem se dopustila, zatímco mlčky hledím na místo, kde se baví Noctowl s Mareepem.

27 Adminka Adminka | 1. června 2017 v 15:58 | Reagovat

Oba se dále baví. "V lese a na loukách se mi líbilo..." řekne mareep a povzdychne si. "Ale chytili mě. Mám být poslušný a poslouchat svého trenéra." řekne mareep dál. "A co kamarádi?" zeptal se ještě. "Ale nic. Nic nového. Hledali tě, ale už to vzdali. Už je to dlouho, co jsi zmizel."

28 Octavia Green Octavia Green | 2. června 2017 v 12:46 | Reagovat

-Sleduji Mareepa jak si povzdechne, nejsem sice na takovou dálku schopna porozumět tomu, co si mezi sebou zřejmě povídají, ale dle slyšitelného povzdechu předpokládám, že se mu stýská po jeho stádu a přátelích. \Což mi připomíná, další rozdíl mezi mnou a Mareepem. Já jsem žila  své dětství sama, v sirotčinci, sice se pár dětí snažily se mnou spřátelit, leč jsem je vždy odmítala, přála jsem si být sama i proto jsem vlastně se rozhodla pro útěk, ač neskončil pro mě moc dobře, byla jsem při jedné krádeži chleb polapena členem temné organizace a poté víceméně donucena pro ni pracovat, což vlastně ve mě umocnilo  pocit si raději přát samotu, a raději bych se moc neměla ukazovat ve městech, kdo ví kam se dostaly informace o mě.. Kdežto u Mareepa je to odlišné, on je extrovert, který má rád své stádo, a i ono jeho. Jsem si jistá, že pakliže ho jeho přátele se stáda opět uvidí, poté ho přijmou mezi sebe, nezapomněli na něj, jen se vzdaly naděje, že ho kdy uvidí, a proto ještě není tak pozdě, jak by se mohlo zdát. Tudíž bych Mareepa měla povzbudit. Navíc, profesor ho našel vysíleného a postaral se o něj, nyní je na mě, abych ho dostala zpátky tam, kam náleží jeho srdce. Ale nesmím přitom vyplašit Noctowla, vypadá to, že ví, kde jeho stádo se právě nachází. Proto ho potřebuji nevyplašit, mých kroků by si snadno mohl povšimnout a uletět. Kord, když je odlišného zbarvení a proto i vzácnější, Měla bych možná spíše nechat Mareepa, at si to vyřeší sám. Ale, nevypadá si jako, že by si byl jistý, že kdykoli může odejít. Nesmím ale však vyplašit Noctowla a zároveň učinit něco, čím by si Mareep uvědomil svou volnost. Přeci jenom, ví, že ho nedržím v pokéballu, Tím pádem ani není třebné, aby byl poslušný a vázal se na mě. Někdy pomáhá vyjádřit své myšlenky, ale v oné situaci bych spíše vyplašila Noctowla. Leda mu nějakým způsobem nechat viditelně vzkaz.. A po ruce mám jenom kameny, šišky a větévky stromů, no, kdybych nějak upoutala pozornost pouze Mareepa, a nějakým způsobem sestavila vzkaz z kamenů aby si ho mohl přečíst. Poté by to mohlo jít..\ přemítám si pro sebe, a potichu začnu sbírat kameny kolem mě a rozestavovat je do trávy tak aby výsledná věta která by byla viditelná z Mareepova pohledu byla: "Jdi vstříc svému srdci." vedle stromu za kterým mám úkryt. Zatímco vytrhám trochu trávy tak, aby na složenou větu z kamenů bylo možno patrněji pohledět. POté se země seberu šišky a pokusím se opatrně vylézti na strom, který je pár kroků za vzkazem, Poté se schovám v koruně stromu a pokusím se hodit trošku hlasitěji šišku k Mareepovi, aby se mohl podívati na stranu z které šiška přiletí a přečíst si viditelnější vzkaz. \Snad můj nápad vyjde. Přála bych si, už kvůli Mareepovi aby vyšel. Neboť poté by mohl být se svými přáteli.\ smýšlím si pro sebe.

29 Adminka Adminka | 2. června 2017 v 13:25 | Reagovat

Mareep se podívá, potom se ale otočí zpět. "Tak ahoj." Řekne Noctowl a odletí. Mareep stojí a čeká.

30 Octavia Green Octavia Green | 2. června 2017 v 21:12 | Reagovat

\Pravda, je noc, ale snad si alespoň trochu všiml toho, co jsem mu připravila. Navíc, šiška mohla upadnout kdykoli ze stromu i z těch, které byly u Noctowla a Mareepa, takže jsem tím Noctowla nemohla moc vyplašit, ale zároveň i dát vědět, že něco potřebuji jim sdělit. Tak, co jsem učinila špatně? Snažím se pomoci, co nejlépe je možné. A Mareep si mě za trošičku času nemohl natolik oblíbit. Tak proč tu stojí a čeká? Že by snad neviděl moji alespoň menší snahu mu sdělit, aby šel za svým stádem. Však jsem se to snažila učinit tak, aby mohl jít. Dokonce, jsem se i skryla na stromě, takže by snad mohl alespoň trochu rozumět. Tak, co jsem ve svém plánu mu pomoci učinila špatně. Kdybych hodila kámen na Noctowla, či byla moc hlučná, poté bych se nedivila. Nicméně, proč se chová tak, že místo aby se sebral a šel, vyčkává?
Kord, když je viditelné, že je spíše společenský a život ve stádě by byl pro něj příhodnějším. Stejně tak, když vím, že ho předtím měl nějaký člověk, který Mareepa nechal vysílit do takové míry, že se o něj musel pár dní starat profesor, aby se dal do pořádku. Takže proč neodejde za stádem, a místo toho zde čeká?\ optám se nechápavě sama sebe, když si uvědomím, že onen Noctowl odlítá, a Mareep zůstává. Zná se snad Mareep s ním natolik, aby byly schopní připravit zkoušku pro chovatelku? Ne, to není pravděpodobné. Jak by Noctowl mohl vědět, že ihned po hození šišky jsem neodešla? Stejně tak, jak by někdo mohl předpokládat, že bych šla zrovna touhle cestou? Teda, pokud by mě neznal z mého regionu, kterého pocházím? Nicméně, snad si to teprve Mareep přečte pečlivěji onen vzkaz postavený z kamení a dojde mu to, co jsem chtěla říci. Navíc, zřejmě by sám nemohl předpokládat, že právě nyní sedím na onom stromě. Nevypadá to, že by se Mareep díval směrem ke koruně stromů ve které bych byla, takže každou chvílí mu to pravděpodobně dojde, předpokládám.\ pomyslím si pro sebe a ještě chvíli čekám schovaná v koruně, na reakci Mareepa.

31 Spol.Admin. Aria Spol.Admin. Aria | Web | 4. června 2017 v 14:45 | Reagovat

[30]: Mareep zůstává stále na místě jak noctoewl uletěl.. Lehl si a pozoroval noční oblohu

32 Octavia Green Octavia Green | 4. června 2017 v 22:06 | Reagovat

\Nerozumím. Však jsem mu napsala vzkaz a iupozornila. Noctowl bohužel odlétl a nechal tu Mareepa, ale i tak jsem doufala, že by mohl jít sám za svým stádem. Toho se však bohužel nedočkám, dokud ho nepřemluvím.\ pomyslím si mlčky pro sebe a s opatrností slezu z koruny stromu a začnu jít k Mareepovi. "Klidný večer přeji Mareepe. Dnešní noc je nádherně klidná. Hvězdy jsou rozprostřené po obloze a v těchto dnech a příhodném místě dokonce i tak, že je sami vidíme. Jak se Ti dařilo, zatímco co jsem byla chvíli pryč a trošku prozkoumávala okolí?" odvětím schválně trochu lži i když si mohl všimnout, vzhledem k situaci z kameny, že to nebyla úplná pravda. A taky vím, že Mareep není moc komunikativní, ale přece mě napadá jeden text pro píseň, kterou bych mohla zkusit zazpívat Mareepovi, i když si nemyslím, že mám dobrý hlas na zpěv a text je improvizační, ale pokusím se potišeji začít zpívat. "Hvězdná obloha, za krytu luny. Rozprostírá se nad širým krajem. Nikdy nevíme, co činit s osudy. Jen nezapomínat že si dál s koly hrajem.
To tmavé nebe, za svitu měsíce. Viděl jsi někdy, takovou krásu? Nepřeji si zapomenout, na to co stalo se. Než si ke mě přišel, pro chvilku času."
zazpívám si spíše potichu, přičemž se podívám na Mareepa. Netuším, jak můj improvizovaný text vezme, vlastně je to poprvé, co se pokouším něco napsat. Neboť v organizaci jsem musela plnit veškeré příkazy, které mi byly zadány a nemohla jsem se věnovat něčemu co by mě mohlo vlastně zajímat. \Až na to, že místo zpěvu, bych Mareepovi měla nějak domluvit aby se vydal ke svému stádu.\ pomyslím si pro sebe a nadechnu se, abych mohla pokračovat v tichém zpěvu.
"V tom krásném nadhledu. Sami přemítáme. Jak vlastně máme zkoušet dál žíti. Nejlepší asi je, jít po cestě stále dál. A zaměřit se, na vlastní duši. Nikdy netušíme, co vlastně je dobré. Jenom zkoumáme, jak nám srdce buší. Někdy jen vidíme, kam bychom měli jít. Jak určit cíl, po kterém jdeme. Někdyje nejlepší, se řídit svou duší. Jít klidně do svých stád, než být dál vězněn. Jsme volní jak ptáci, letíc do noci. Nezapomínejme, tenhleten nás pocit, jenž je pln naděje. Přátelství trvá dál, i když hvězdy se ztrácí. Zkusme jít zpět k loukám, kde jsou naše rodiny. A stejně jak hvězdy, nevzdávejme se. Pojďme zpět do rodin, za téhle noci." zazpívám další sloku, při které pozoruji Mareepa, vím, že to zpívám pro něj jako podporu. Neboť svému partneru bych si přála dopřát co nejlepší život, ač netuším, jak se mu to jeví. Neumím zpívat, a místo abych zpívala známé texty, tak zkouším své improvizované.. Ač Mareep je společenský partner a hry trubadůrů na lyru ho asi nebudou povznášet na duši, teda alespoň předpokládám. \No, převážně doufám, že Mareepovi otevřu oči a vrátí se do svého stáda, které ho potřebuje.\ přemítám si mlčky pro sebe, přičemž se snažím očima dívat na Mareepa, abych zjistila, jak se mu improvizovaná píseň zamlouvala.

33 Spol.Admin. Aria Spol.Admin. Aria | Web | 4. června 2017 v 23:58 | Reagovat

[32]: "Tohle je zpěv? Spíše krákaní až mě s toho bolí uši... Aspoň kdyby to dávalo smysl, ale ani to ne.." Zakryje si své uši...

34 Octavia Green Octavia Green | 5. června 2017 v 17:55 | Reagovat

Přestanu zpívat, když uslyším Mareepův nepříjemný tón hlasu, zřejmě mi hubuje, že zpívat vůbec neumím. I když se snažím, co nejlépe. Ač, se mi zdá, že v tom pomalu vidím i něco víc, než pouhou mou nedokonalost. Ale to není pravděpodobné, pokud by to byla pravda, tak by to od Mareepa bylo dost zraňující. \Vidím to, i když se s ním snažím normálně spřátelit. Pokoušela jsem si s ním přátelsky promlouvat, nemá zájem, stejně tak jako mu navrhnout že ho učesu, pakliže by si přál, on mi však řekl, že si ho učese raději sám, poté jsem se mu pokusila v úkrytu připravit prostornější pelíšek, odmítl ho, a nyní, když si snažím zpívat převážně pro sebe, ale i pro jeho radost, tak se můj zpěv snaží kritizovat. Skoro jakoby to vypadalo, že ať učiním cokoli, mi bylo říkáno, že vše co dělám je horší nežli předtím. Nedivím se mu, že mě nemá v oblibě, a že by si přál být ve stádě. A že se k němu předchozí trenér nechoval dobře, ale já se snažím vše dělat co cítím že je v mých možnostech, a on jakoby se pokoušel ve mě vidět pouze tu horší stránku. Ale hlavně klid. Nemám důvod mu cokoli vyčítat. Spíš naopak, prostě mě zkouší tolik bych toho dokázala snést. Ale dobrá, ať je tedy po jeho způsobech, pakliže si přeje být dominantní, a mít navrch, poté, nechť já jsem submisivní a podřídím se mu, teda pakliže nebude chtít jít zpátky k jeho stádu.. Což bych ostatně se ho přímo mohla zkusit optat nyní.\ pomyslím si mlčky pro sebe. "Dobrá, máš pravdu s tím, že můj zpěv není dobrý. A ani se nemohu divit Mareepa, ale odpověz mi ještě poslední otázku, prosím. Vypadáš mi jako společenský beran, co se vydal na procházku ze svého stáda. A jak víš, tak já Tě tu vůbec nedržím. Vím, že se snažíš udělat na mě dojem, že se o sebe zvládneš postarat sám. A taky vím, že si hovořil, se svým přátelem Noctowlem, teda alespoň jsem ho viděla odlétat. Stejně tak i sám víš, že jsem spíše začínající chovatelka, a proto možná tak často dělám chyby. Ale i tak mi prosím dovol jednu otázku, i když tuším, že mi asi na ní nebudeš si přát odpovědět. Proč, když jsi tak společenský pokémon, nejdeš zpátky tam, kde cítíš své srdce, zpět do svého stáda? Jsem si jistá, že Tví přátelé Tě rádi uvidí, a vypadáš i na vůdčí typ, takže Tvé stádo Tě rádo přijme zpátky, předpokládám. A jak sám mi říkáš, nejsem tak dobrá přítelkyně pro Tebe, kterou by si ocenil. Tak když Tě nedržím, a jistě předpokládáš, kde by se mohlo zdržovat Tvé stádo, či se optat Noctowla, tak proč nejdeš tam, kam Tě Tvé srdce volá? Pokud se i v tomhle mýlím, tak mi prosím řekni, kde je ona úvaha špatná." optám se vážně, přičemž si pro sebe přemítám. \Na jednu stranu doufám, že mi nebude oponovat, přeci jen, na mou úvahu se ani moc oponovat nedá. A přeci jenom, sama vím, že nemám v chovatelství moc zkušeností, a dělám vše špatně, když se s ním přeji spřátelit. Tudíž pro něj nemohu být dostačující přítelkyní. Což vím i sama. Ale přesto, nebo spíš právě proto, se mu snažím pomoci jak je v mých možnostech. Většinou jsem byla vždy spíše rangerkou, než chovatelkou, ani moc toho o různých pokémonech nevím, ale tam, kde mohu pomoci se snažím učinit co nejvíce je v mých možnostech. A časem snad se mi i poštěstí se v chovatelství zdokonalit a najít si i pokémoní partnera, se kterým si vytvoříme společné pouto velkého přátelství. Ač tady vidím u Mareepa, že je spíš tak v depresi z toho, že není se svým stádem, že si přeje vůči mě se chovat nepříjemně.\ pomyslím si mlčky pro sebe, zatímco čekám na jeho odpověd.

35 Spol.Admin Aria Spol.Admin Aria | 5. června 2017 v 21:09 | Reagovat

Povzdechne si a zvedne se.. prejde k tobe a lehne si do klína.. "už radši nezpivej nebo me klepne.. do stáda se už vrátit nemůžu takže tak...

36 Octavia Green Octavia Green | 6. června 2017 v 9:30 | Reagovat

"Velice děkuji." odvětím, a lehnu si do trávy. "Dobrá. Jak si přeješ, již raději nebudu zkoušet zpívat.. I když nerozumím, proč by si se nemohl vrátit ke svým přátelům do stáda? Řekla bych, že Tě jistě rádi přijmou zpátky mezi sebe. Však, domnívám se správně, že Tě ze stáda nevyhnaly. Navíc jsi i docela společenský a vůdčí typ, jak už jsem řekla. A takového by byla škoda postrádat. I proto se domnívám, že by si se mohl pravděpodobně do něj vrátit. Ač, pravda, neznám pravidla, kterými se Tvé stádo řídí a proto spíše přemítám nad důvodem, proč by si se nemohl do něj vrátit. Ale rozumím, pakliže si o tom nepřeješ mluvit." odvětím přemýšlivě, přičemž zároveň cítím i větší příval příjemného tepla, jak proplouvá ke mě z Mareepovy vlny a proměnlivě uvolňuje moje napětí. \Nepomyslela bych si, že Mareepové budou mít příjemně teplejší vlnu. Docela by se s nadsázkou dalo říci, že zhruba v jarněletních á letních nocích budu potřebovat méně oblečení na sobě, pokud vůbec nějaké, když budeme v přírodním prostředí. Nicméně, pokud mu nebudu schopná pomoci, aby se vrátil do jeho stáda. Poté bychom spíše měly naplánovat co dál. Asi, jak tak předpokládám, bychom měly pokračovat v cestě, s mým cejchem minulosti se nemůžu zastavovat na jednom místě moc dlouho. Přeci jenom, nikdy nevím, jak moc se roznesou zprávy o mé minulosti dál. Přeci jenom, raději bych neměla předpokládat, že se moje minulost zastaví pouze v mém domovském regionu a v dalším mě nebudou pronásledovat rangeři či policejní útvary.. Či kdy narazím na nebezpečnější organizace, nežli ta, ve které jsem byla nucena pracovat.\ zahloubám se do svých myšlenek, zatímco čekám na Mareepovu odpověď ohledně toho, proč si myslí, že se nemůže vrátit do stáda.

37 Adminka Adminka | 8. června 2017 v 16:22 | Reagovat

Mareep ti odpoví: "Chytil mě profesor a dal mi tě. Chycený pokémon má zůstat s trenérem."

38 Octavia Green Octavia Green | 8. června 2017 v 17:06 | Reagovat

"S trenérem ano. Jenomže, já nejsem trenérka, jsem spíše duší něco mezi chovatelkou a rangerkou. A proto ono pravidlo neplatí. Oceňuji, že si loajální, avšak, pakliže si přeješ být ve svém stádu, poté Ti vůbec nebráním. Sama si přeji Tvé životní štěstí, a za druhé, i když je to méně důležitější, jsem z jistých důvodů raději sama." odvětím a povzdechnu si. \Ne. Já Mareepovi nemůžu říct, že jsem byla v temné organizaci, možná až moc dlouho, nežli abych dokázala být klidná, i když na ní byl policejní zásah. Vždy jsem ve střehu, že by mě mohla minulost dohonit. Nikdy nevím, kdy někdo ať už z organizace, či policejních složek či rangerů po mě půjde. Však, když jsem dokázala utéci já, tak proč bych se nemohla domnívat, že nedokázali utéci i někteří ostatní členové.. Minulost mě může kdykoli dohnat a nepřeji si svou minulostí ohrozit své nejlepší přátele. Proto, když můžu tak se jim pokusím pomoci jít životními cestami, kterými by si přály kráčet. Proto mohu pomoci i Mareepovi navrátit se do jeho stáda a kdo ví.. Třeba se mi opět poštěstí najít zraněného přítele a prožít s ním trochu nějaký čas, či najít opuštěné pokémoní vajíčko a doufat, že časem se vylíhne.. Avšak zde u mého přítele Mareepa vím, že ho táhne srdce zpátky do stáda, a já ani přesto, že jsem Mareepa dostala od profesora, si mu nepřeji bránit aby šel tam, kam ho srdce táhne. Navíc, u mě by většinou při mém štěstí neměl šanci na klidnější život. Kdykoli, pokud se z mého regionu roznesou zprávy do ostatních regionů, poté jsem na seznamu hledaných.\ přemítám si pro sebe. "Kdo já jsem, abych Ti mohla bránit jít tam, kam Tě táhne Tvé srdce. Já nejsem nikdo, a Ty patříš věrně do svého stáda. Co se mě týká tak Ti mohu pomoci se tam dostat, ale pak bys měl pokračovat sám. Pochybuji, že by mě Tvé stádo přijalo mezi sebe, když jsem člověk. A já si přeji pro Tebe jen to nejlepší." odvětím mu upřímně a pousměji se.

39 Spol.Admin Aria Spol.Admin Aria | 9. června 2017 v 22:31 | Reagovat

[38]: "nemůžu bohužel ale pokud mi slibis že se budeš o mě pěkně starat tak mi nevadí že budu s tebou..."

40 Octavia Green Octavia Green | 11. června 2017 v 2:51 | Reagovat

"Nemůžu Ti nikdy něco takového slíbit. Nerada slibuji něco, co by se nemuselo zdát jako pravda, i když se o to pokouším, co je v mých možnostech. Tohle musíš převážně vidět sám Mareepe. Časem se samozřejmě mohu s Tvou pomocí zlepšit v chovatelství. Ale raději neslibuji to, co bych nedokázala zaručit. Nicméně, jak jsem tak poslouchala, jak jsi mluvil o svém stádě, tak jsi byl většinou vůdce stáda, pakliže se nemýlím. A myslím, že bych se mohla i více naučit, pakliže bych byla v pozici submisivní a Ty by si byl ten dominantnější a vůdcovský typ. Akorát, jsem měla v plánu prozkoumávat dál různé kraje. Takže, to bych ocenila, kdyby si měl i na vědomí. Takže, co se mě týká, tak bych počkala do rána a vydala se na cestu, ale pakliže nejsi unaven, a přeješ si pokračovat v cestě za noci, poté můžeme pokračovat v cestě, ale to záleží na Tobě.." odvětím a pousměji se na Mareepa, přičemž mlčky přemítám. \Co se mě týká, tak já Mareepovi důvěřuji, dokonce tak moc, abych mu předala vůdcovská či spíše dominantnější pouta. Navíc má i mnohem více zkušeností, než já, teda alespoň pravděpodobně se domnívám a tím, že budu pod jeho vedením bych se mohla i naučit různým věcem, které by mohly být pro mě užitečné například i v dalších chovatelských zkušenostech, ale to, že mu dávám pouta přátelství do otěží, poté si docela dost troufám. Může jich i zneužít. Nebo, by to možná bylo i lepší. Aby se o mě pokusil starat, jakobych byla ovcí. Co se mě týká tak k němu mám důvěru, ale záleží jakou jí má on ke mě, zda alespoň trochu pochopil, zda mi na něm záleží, a jsem ochotná učinit vše pro něj. Neustále se domnívám, že si mě spíše testoval, kam až jsem schopna pro něj zajít, když se bavil s Noctowlem, a stejně tak bych si chtěla ujistit, jak dobře by se dokázal Mareep starat o své stádo, stejně tak i o mě. Navíc se mi i zamlouvá, možná, že bych mohla alespoň něco zkusit. Přeci jenom, jsem docela hubená, netrpěla jsem sice v organizaci hladem, ale jídlo jsme dostávali převážně za dobře odvedenou práci, a navíc jak jsem se snažila setřást policejní útvary a rangerské složky na jiná místa, jsem si vypěstovala dobrou fyzičku. Navíc, je skoro léto a když je na mě Mareep, či na mém klíně, tak je mi i dost vedro, takže bych mohla možná zkusit nějakou lest a podívat se, jak to zapůsobí na Mareepa, třeba dostane větší zájem. Navíc je noc a nikdo nás nesleduje.\ pomyslím si mlčky pro sebe. "Mimojiné, domnívám se, že když jsme tady samy, že bych nepotřebovala v jarněletní noci, toliko oblečení, které mám na sobě. Kord, když Tvoje hříva je tak teplá a oteplující, teda, pakliže moje postava dle Tvého názoru není tak hrozná, ale vzhledem k tomu, že jsi nyní navíc u mě, tak mě prosím omluv, alespoň za svléknutí trika." odvětím a vysvleču se z trika, takže se mi odhalí ňadra, tudíž doufám, že pro Mareepa na jednu stranu nevypadám špatně, z krátkých kalhot zatím nemůžu, neboť mám Mareepa stále uvelebeného na mém klíně.

41 Adminka Adminka | 12. června 2017 v 18:16 | Reagovat

Mareep řekne: "Klidně půjdu v noci, ale ty jsi trenérka, ta velí." Odpoví zaskočeně. Když si sundáš triko, otočí se od tebe a řekne, aniž by se na tebe podíval: "Kus odtud je jezero na ochlazení." A kouká směrem od tebe.p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama